O evropanství

Být Evropanem znamená, že ujedete 200 km a byli jste ve třech zemích, se třemi jazyky, třemi měnami, zcela různými zvyky a nástrahami. Euro nám to v poslední době trochu kazí, podstata ale zůstává. Pokud kdysi v Babylóně nastalo zmatení jazyků, tady máme zmatení všeho možného. Je zázrak, že se Evropané dokážou na něčem dohodnout a mám podezření, že za něj vděčíme jejich rozdílnému chápání věcí. Například se podepíše nějaká smlouva a seveřané ji berou jako Písmo svaté, zatímco pro jižany má vážnost včerejších novin. A když se kvůli euru škrtí deficit, na severu to znamená změny přímo strategické, zatímco takoví Řekové prostě škrtnou a nahradí pár čísel.

Podobně máme po celém kontinentu tytéž dopravní značky, ale v každé zemi je chápeme jinak. Jedete například Chorvatskem, je tam čtyřicítka, vy si to hasíte osmdesátkou a nervózní chlapík za vámi může ublikat svůj obstarožní mercedes, neboť má pocit, že zdržujete nejenom jeho, ale rovnou provoz na celém Balkáně a snad i mírový proces ve Svaté zemi. Přejedete ovšem hranici s Rakouskem a všechno je jinak. Zahřejete mírně tachometr a "zér šlecht", nejnudnější policista světa vám napaří pokutu, za kterou by dostal od císaře pána metál. Podobný zločin spácháte v Norsku a skončíte na týden v šatlavě. Ve Francii se ale nemusíte ohlížet na semafory. Když je vzduch čistý, jedete klidně na červenou. A když ve staré dobré Anglii zapomenete, že se tam pořád ještě jezdí vlevo, auta se vám džentlmensky vyhýbají a klidně pokračují svým staletým tempem.

Těžko nahraditelné je evropské přátelství. Můj kamarád Milan Číčel zabloudil kdysi v útrobách bývalé Jugoslávie a když se ptal místního policisty na cestu, ten ukázal do jednosměrky, že jako tudy to bude nejkratší. Na poznámku na téma jízdy v protisměru jenom rozhodil rukama, kývl směrem k poznávací značce a prohlásil: "Čechoslovačka, nepíšem". Byl to rozený Evropan. Věděl, co se patří. Jenomže otázka, kdy vjet do jednosměrky a kdy nikoliv, to je skutečný rébus starého kontinentu. Správně ho rozluštit vyžaduje docela hodně intuice.

Takže být moderním evropským polyhistorem ani zdaleka neznamená jenom ovládat značky. Musíte se orientovat ve spleti nepsaných pravidel, znát místní výši a způsob dávání úplatku, stejně jako mnoho dalších detailů potřebných pro život. Tak ať nám Bůh tu naši Evropu i letošní léto zachová. A ať se v ní pokud možno co nejmíň pozabíjíme.