Nové knihy

Nakladatelství Labyrint vydalo pod názvem Poste restante beletrizované vzpomínky Jindřicha Manna. Autor pochází ze spisovatelské rodiny – jeho dědečkem byl Heinrich Mann a otcem Ludvík Aškenazy. A právě k rodinným kořenům se tvůrce, původním povoláním televizní scenárista a režisér, vrací ve své autobiografické próze. Líčí typicky středoevropský spletitý rodinný příběh, v němž sehrály neblahou roli antisemitismus, nacismus i komunismus. V roce 1933 prchá sedmnáctiletá Leonie, dcera Heinricha Manna, spolu se svou rozvedenou židovskou matkou do její rodné Prahy. Dva roky po válce zde Leonie potkává Ludvíka Aškenazyho, prozaika a zprvu sympatizanta komunistické ideologie. Po srpnu 1968 celá rodina včetně Jindřicha Manna utíká na Západ.

Zkušenost emigrace, respektive vykořeněnosti se stává leitmotivem celého textu: „Moje matka neznala mateřštinu své matky, já mateřštinu mé matky a mé děti moji mateřštinu,“ píše autor a dodává: „Emigranti, uprchlíci, exulanti, běženci... ti, kteří bez možnosti návratu vycestovali ze země, kterou s jistou dávkou nadsázky nazývali svou vlastí, se do ní vracívají ve snech.“ Do minulých dějů vstupuje autor vskutku snově, na přeskáčku, napříč časem, který zpřítomňuje s poetickou licencí. „Vše se odehrává na jevišti mé představivosti,“ říká a potápí se do hlubin minulosti až ke svému dětství, kdy se mj. stal inspirací „človíčka“ z Akšenazyho slavné knihy Dětské etudy.

Z dalších nových titulů jmenujme básnickou sbírku Sylvy Fischerové Mare. Zkušená autorka přináší osobitou výpověď, vycizelovanou a poučenou, které však není cizí ani romantická touha popsat „to nepopsatelné“ v nás. „Já je gramatický konstrukt, kterému / nic reálného neodpovídá / – a přece pořád / něco za něčím... to nepopsatelné, řeč, už mimo / protokol smyslu // Oko se dívá a vidí / Ráj / opuštěný / kde na ohni z knih / se opéká had,“ píše básnířka v knize, kterou vydalo nakladatelství Druhé město.

Nakladatelství Pro libris nabízí pod titulem Žena nesmí maso tygra básnickou sbírku Aleny Vávrové. Na rozdíl od Fischerové, která působí tak trochu coby poeta doctus, je Vávrová básnířkou živelnou, emocionální, svého druhu dokonce beatnickou. „Přes přísný zákaz jedla sem maso tygra / a předvánoční blikající Praha / do mýho výstřihu zabořila chřtán,“ veršuje s hrabětovskou naléhavostí. Bolestné rozpory současného světa neztišuje zcela ani závěrečná Cesta na Golgotu. „Níž a níž Smrti blíž,“ zní jako refrén celou sbírkou.

Na konec jsem si nechal prozaickou prvotinu Pitralon z pera hudebníka Pavla Cingla. „Jedinou kosmetiku, kterou můj otec kdy používal, byl krém na boty. Pravda, občas ještě Pitralon jako vodu po holení.“ Tak začíná vyprávění zprvu bezstarostného hrdiny, jenž chápe svatbu jako „dobrej důvod k uspořádání večírku“. Pak se však sám stává otcem a záhy také milencem a záletným manželem, který se chystá odejít od rodiny, tedy zopakovat vzorec chování, jaký na vlastní kůži prožil v dětství. Novelu se zdánlivě banálním či spíše stále věčným tématem vydalo Nakladatelství pijavice.