Konec biografů v Čechách. Po stopách zaniklých kin

Zlatá éra rozvoje klasických jednosálových kin už je u nás dávno pryč. Přitom svého času u nás kina rostla jako houby po dešti. „Úplně na konci 19. století přišly do Prahy zahraniční společnosti, které v hotelích kolem Prašné brány předváděly první krátké filmy. Byly to všechno kočovné společnosti, první stálé kino v Praze založil Viktor Ponrepo,“ říká Miroslav Čvančarovi. Kolem roku 1919 mohlo podle něj u nás fungovat přes 400 kin. A po vzniku Československa počet strmě narůstal, boom přetrvával i ve 30. letech. Včetně Slovenska a Podkarpatské Rusi bylo asi 1 800 kin. V pohraničí přes 350 sálů vlastnily sudetoněmecké organizace, o které společně se 150 kiny sokolskými po roce 1938 Československo přišlo.

Čtěte také

Zašlá sláva starých biografů: Vydejte se na místa, kde filmové příběhy psaly historii

Za protektorátu bylo kin v Čechách a na Moravě přes tisíc. A byla podle Miroslava Čvančara navštěvovaná a prosperovala: „Televize nebyla, rozhlasový přijímač neměl každý a taneční zábavy byly za války zakázané. Tak lidi chodili do biografu. I na německé filmy, které byly z větší části nepolitické, zábavné.“ Kromě české produkce měli diváci možnost zhlédnout i zahraniční snímky, z Maďarska, Dánska, z okupované Francie, z Itálie, ze Španělska a neutrálního Švédska. Filmy britské a francouzské byly zakázané hned v prvním válečném týdnu, v půlce roku 1941 říšský ministr propagandy Joseph Goebbels zakázal veškerou americkou produkci. Za protektorátu byl provoz kin omezen i z praktických důvodů. Jaroslav Čvančar vzpomíná na omezení v zimních měsících: „Nebylo uhlí a nebylo možné sály vytápět. I v 50. letech jsme často četli o uzavírkách z technických důvodů.“

Víc jak 20 kin bylo pro chatrný technický stav zrušeno. Postupné zavírání popisuje Miroslav Čvančara: „Za první republiky v mnohem menší Praze, než je dnes, bylo kolem stovky kin. Jen na Žižkově jich bylo 12, dnes je tu jediné Aero. V Nuslích bylo hodně biografů. Počet se snižoval, ještě v 50. letech byla kina poměrně navštěvována. I když západní filmy byly ke zhlédnutí jen výjimečně.“

Koncem 50. let nastupovala do domácností televize. Po roce 1989 lidé začali jezdit do ciziny, mohli se věnovat jiným zálibám a přišlo video. Kina se omezovala a dnes je v Praze kin, jak říká Miroslav Čvančara, že by je člověk spočítal na prstech rukou. Multiplexy nahradily mnohá kina a velkou roli sehrála digitalizace. Dnes už se přestává natáčet na klasický filmový materiál. Miroslav Čvančara připomíná propouštění ve Filmových laboratořích Barrandov, ve kterých sám pracoval: „Ze 480 zaměstnanců se stav dostal před několika lety na 16, k červenci poslední zaměstnanec zhasnul, zamknul a klíč hodil do Vltavy.“