Když je člověk varhaníkem v Notre-Dame, nemůže na varhany této katedrály nemyslet, ať je kdekoli, říká Olivier Latry. V Praze vystoupí dvakrát

Francis Poulenc napsal svůj Koncert pro varhany, tympány a smyčce pro poměrně komorní obsazení. Co je podle vás na této skladbě nejgeniálnější z hlediska práce s varhanami a orchestrem?

Na tomto koncertu je geniálních věcí celá řada. Především Poulencův lyrický a harmonický talent – to je první věc. Ale také instrumentace. Poulenc si totiž uvědomil, že varhany jsou ve skutečnosti poměrně málo expresivní nástroj a že všechno skutečně výrazové bývá často svěřeno smyčcům. Varhany tu proto mají jinou roli: doplňují barvy, které smyčce vytvořit nemohou. Objevují se zde samozřejmě typické varhanní zvuky, jaké běžně známe, ale také barvy připomínající dechové nástroje nebo různé sólové nástroje. To, že se mu podařilo vytvořit takto nepřetržitý dialog mezi varhanami a orchestrem, je opravdu mistrovský výkon. Poulenc měl navíc s psaním tohoto koncertu velké potíže – trvalo mu to dlouho. Ale myslím, že výsledek za to rozhodně stojí.

Tento koncert vznikl původně pro soukromé provedení v pařížském salonu princezny Edmond de Polignac. Cítíte při interpretaci stále tuto intimnější atmosféru – nebo dnes dílo v koncertních sálech působí spíše monumentálně?

Samozřejmě, že v koncertním sále získává jiný rozměr. A myslím si, že i když byl koncert někdy uváděn s menším ansámblem – což jsem ostatně sám také několikrát dělal, například jen s kontrabasem a dvěma violoncelly – ve skutečnosti mám pocit, že Poulenc v duchu přece jen slyšel velký smyčcový orchestr.

Ve Smetanově síni Obecního domu se představíte také 28. března v samostatném varhanním recitálu. Čím jsou podle vás tyto varhany specifické – a jak ovlivňují váš způsob hry?

Na to je zatím trochu brzy odpovědět, protože na tyto varhany jsem hrál naposledy v roce 2008 v rámci festivalu Pražské jaro. A od té doby už ne. Upřímně řečeno si je tedy nepamatuji dost přesně. Teď bude důležité znovu si k nástroji sednout a znovu si poslechnout každý rejstřík, každou barvu, abych zjistil, jak s ním můžeme vést dialog – varhany a já. Budeme se snažit najít společnou řeč především v registraci. A to je vždycky dobrodružství. Vzpomínám si, že ten minulý koncert byl věnován Messiaenovi. Celkovou představu o nástroji tedy mám.

A jak bude samotný program recitálu sestaven?

Bude založen především na francouzské hudbě. I když v něm budou dvě skladby Johanna Sebastiana Bacha, ale obě zazní v úpravách francouzských varhaníků. V určitém smyslu je to tedy program velmi romantický – pohybujeme se zhruba od konce 19. století do první poloviny století dvacátého. Objeví se v něm velmi rozmanité barevné světy: nejprve barvy transkripcí Bachových děl, zejména slavné Chaconny, potom romantičtější zvuk u Widora a Vierna a nakonec spíše neoklasický charakter například v Litaniích Jeana Alaina nebo v díle Preludium a fuga na jméno Alain od Maurice Duruflého.

Jste titulárním varhaníkem katedrály Notre-Dame v Paříži. Přenášíte si nějakým způsobem zkušenost z chrámového prostoru i do koncertního sálu?

Víte, když je člověk varhaníkem v Notre-Dame, nemůže na varhany této katedrály nemyslet – ať je kdekoli. Ten zvuk mám stále v hlavě a snažím se ho znovu nacházet i jinde. Ale zároveň musím říct, že akustika zdejšího pražského sálu je poměrně hodně doznívající. Právě dozvuková kvalita může hudbě dodat určitý, řekněme, katedrální rozměr. A to je vlastně velmi dobře.

Jste mimochodem proslulý také svými improvizacemi. Co pro vás improvizace znamená dnes – je to spíše spontánní reakce na prostor a publikum, nebo v ní hraje roli i hudební architektura?

Je to všechno dohromady. Samozřejmě dochází k interakci nejen s publikem, ale také se sálem, s nástrojem – a také s tématem, které mi bude zadáno. Právě to téma totiž určuje strukturu improvizace: harmonický jazyk, formu i celkovou architekturu. Když jako varhaníci improvizujeme, snažíme se vlastně vytvořit něco víc než jen improvizaci. Snažíme se vytvořit hudbu, která vzniká spontánně, ale která má charakter skutečně napsaného díla.