Zemřel Pavel Klikar, průkopník autentické interpretace barokní hudby i klasického jazzu

Jeho vliv na dvě zásadní hudební oblasti, autentickou interpretaci klasického jazzu s Originálním pražským synkopickým orchestrem i historicky poučenou interpretaci barokní hudby s Musica Antiqua Praha, přesáhl hranice české scény a ovlivnil generace hudebníků. Klikar se nesnažil jen reprodukovat minulost, ale znovu oživit ji opřen o muzikologické zkoumání i umělecké cítění.

Jeho práce a nahrávky zůstávají jako svědectví o tom, že hudba je most mezi epochami a lidmi. Klikarova schopnost propojit vědecký výzkum s radostí z hudby strhávala posluchače a inspirovala interprety, které vedl a povzbuzoval.

Milníky života Pavla Klikara

26. leden 1954 – Narodil se v Praze.

1974 – Založil Originální pražský synkopický orchestr (OPSO), který se stal nepřekonatelnou ikonou autentické interpretace klasického jazzu a swingu.
80. léta – OPSO dosahuje vysokého uměleckého renomé a koncertuje i mimo Československo.
1982 – Zakládá vokálně-instrumentální soubor Musica Antiqua Praha.
80. – 90. léta – Musica Antiqua Praha se stává mezinárodně respektovaným ansámblem historicky poučené interpretace barokní hudby.
2018 – Předání OPSO do rukou pokračovatelů Janu Pospíšilovi a Michaelu Chomiszakovi.

Ondřej Havelka o Pavlu Klikarovi

V dnešní době často slýcháváme v souvislosti s uměním přídomek „geniální“. Jeho nadužívání je někdy směšné, jindy budí podezření a zdaleka ne vždy výstižně vyjadřuje schopnosti a význam adresáta. Když se však zeptáte jakéhokoli muzikanta, který měl to štěstí spolupracovat s hudebníkem, kapelníkem, muzikologem a pedagogem Pavlem Klikarem, každý z nich, ať už působil v Originálním pražském synkopickém orchestru nebo barokním ansámblu Musica Antiqua Praha vám potvrdí, že to byl člověk a muzikant zcela výjimečný, mimořádný, zkrátka geniální.

Když Pavel Klikar jako kluk poprvé uslyšel nahrávky jazzových orchestrů z počátku dvacátých let minulého století, uvědomil si, že to je jeho hudba. Hrál slušně na klavír, ale chtěl víc. Sám se naučil na kornet a za neuvěřitelně krátkou dobu dosáhl vynikající hráčské úrovně. S vervou shromažďoval originální nahrávky z úsvitu jazzového věku, které pečlivě studoval a analyzoval, aby pochopil všechny důležité stylotvorné aspekty. Již ve svých devatenácti letech začal uskutečňovat svůj velký sen. Jeho vize byla jasná – interpretovat historický jazz v autentické podobě, tedy tak, aby zněl jako na originálních dobových nahrávkách. A tak v roce 1974 založil kapelu, kterou nazval Originální pražský synkopický orchestr.

Od počátku existence O.P.S.O. projevoval Pavel Klikar mimořádný hudební talent nejen v osobních hráčských dovednostech, kdy svým bezchybným, energickým a vitálním projevem strhával své spoluhráče, ale také schopností aranžovat v dobovém stylu. Jasnou představu a umanutou nesmlouvavost projevoval i jako kapelník. V roce 1976 rozšířil pětičlenný ansámbl o další dva hudebníky a na post zpěváka angažoval Ondřeje Havelku. V této sestavě se začal Originální pražský synkopický orchestr výrazně prosazovat a rychle si získával přízeň publika. Zde je nutno zdůraznit, že žádný člen orchestru neměl vyšší hudební vzdělání. Všichni se rekrutovali pouze z lidových škol umění, jak se tehdy nazývaly základní umělecké školy. Přesto, především díky pečlivému pedagogickému vedení Pavla Klikara, dosáhl ansámbl zakrátko vynikající úrovně.

V roce 1978 byl orchestr pozván na renomovaný jazzový festival do holandské Bredy. Úspěch byl mimořádný. Skalní fanoušci, hudební kritici i kolegové z jiných kapel byli doslova fascinováni autentickým zvukem a výrazem kapely. V témže roce rozšířil Pavel Klikar orchestr do big-bandové formace a od toho okamžiku se začala psát jeho nejúspěšnější éra trvající až do poloviny devadesátých let, během které si O.P.S.O. získal nejen velkou oblibu u českého publika, ale také věhlas a špičkové renomé v mezinárodním měřítku.

V čem tkvěl klíč k dosažení přesného dobového stylu a zvukové i výrazové autenticity, kterými orchestr tak okouzloval domácí a zahraniční publikum? Pavel Klikar formuloval tři základní principy: k smysluplnému znovuoživení nejstarší kapitoly historie jazzu bylo bezpodmínečně nutné naučit se vnímat, chápat, a nakonec si plně osvojit dobové hudební myšlení. Dále to byla aranžmá, tedy osvojení si dobových aranžérských technik, a konečně používání dobových nástrojů, jejichž charakter a zvukové možnosti jsou výrazně odlišné od nástrojů současných.

Přemysl Vacek, Ondřej Havelka