Palác Akropolis slaví 30 let. Za tu dobu kulturním centrem prošlo 30 milionů diváků, byla to spousta zážitků, říká emeritní ředitel Lubomír Schmidtmajer

30. leden 2026

V pražském paláci Akropolis se už 30 let potkává hudba, divadlo i osobní příběhy několika generací. K výročí jeho současné éry a blížícím se stým narozeninám budovy na pražském Žižkově vznikla také nová kniha Každý má svou Akropoli. Nabízí vzpomínky, glosy i fotografie a jejím autorem je emeritní ředitel Paláce Akropolis Lubomír Schmidtmajer.

„Kniha je pro mě především vzpomínkou. Můj život se posledních třicet let prolíná se životem Akropole. Proto mě zajímalo i to, co v budově bylo předtím, v předchozích 70 letech. Je to tedy napůl vzpomínka, napůl archivní práce,“ popisuje Schmidtmajer publikaci Každý má svou Akropoli. Jeho kniha je mozaikou osobních vzpomínek, deníkových záznamů i glos. „Neměl jsem s něčím takovým zkušenost, takže jsem si knihu neuměl úplně vypočítat. Bál jsem se, že textu bude málo, tak jsem napsal dvojnásobek a pak jsem musel škrtat,“ dodává autor.

První premiéra v Akropoli proběhla roku 1928, jako kulturní stánek byl palác koncipován od samotného počátku. „Během první republiky, a dokonce i během války tam bylo divadlo, kde hrálo mnoho významných českých herců. Na dnešní dobu to byl velký ,záhul‘, hráli zcela běžně 40 až 50 představení měsíčně za minimální honoráře,“ popisuje Schmidtmajer.

Po válce nicméně kulturní dění budovu na nějaký čas opustilo. „V budově vznikla továrna na výrobu ramínek, poté gramofonů, pak tam byl sklad textilu a poté sklad stavebnin. V 80. letech tam existoval archiv, který skončil, protože budova byla vyplavená,“ dodává emeritní ředitel Paláce Akropolis.

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.