Osudy Jiřího Kotouče. Rozhlasové vzpomínky dirigenta, cembalisty a houslisty

Zdá se, že sudičky k němu byly mimořádně laskavé a štědré; narodil se, vyrostl a žije v centru Prahy, ale od raného dětství byl v kontaktu s jihočeským venkovem, odkud pocházela matka. Zamiloval si tamní lidi, zvířata i samotnou krajinu, zabydlenou křížky a kapličkami, lesy a rybníky. Dodnes nedá dopustit na harmonické souznění svých rodičů a na bezpečný přístav, který tak vytvořili. A který byl po celý rok prostoupen nejen láskou, ale také hudbou a zpěvem! Díky tomu dodnes umí desítky, ba stovky lidových písní, včetně vánočních koled, kteréžto prameny považuje za pilíře hudební gramotnosti.

Od klukovských let navštěvoval pražský Svatojakubský chrám a s neutuchajícím zápalem se účastnil tamních hudebních produkcí. Neopomíná zdůraznit kulturní a duchovní význam tohoto centra, jež se žádnému totalitnímu režimu naštěstí nepodařilo zničit. Vždyť se tam sám setkával s legendárními hudebníky, načerpal hluboké znalosti muziky duchovní i světské, a taky si u Sv. Jakuba dokonale osvojil latinu.

Při studiích na Pražské konzervatoři se dostal pod křídla proslulých osobností. Ještě jako student houslí, cimbálu a bicích začal podnikat hudební cesty; první vedla do Itálie, kam pak jezdil minimálně třikrát do roka. A brzy se se souborem Collegium flauto dolce, který se spolužačkami založil ještě na škole, rozjel doslova do celého světa. Pokud necestovali letadlem, všechny trasy sám odřídil v nezdolném voze značky Žiguli.

Jeho náklonnost ke staré hudbě, podložená systematickým studiem, dala vzniknout oceňovaným produkcím barokních oratorií a oper, z nichž mnohé zazněly pod jeho taktovkou v českých premiérách. Přes dvě dekády vyučoval zpěv na Pražské konzervatoři, jeho třídou prošly osobnosti jako Pavla Vykopalová, Hana Blažíková, Martin Šrejma či Jiří Brückler. To vše je prodchnuto nesčetnými večírky s přáteli z domova i ciziny, ať už v jeho útulném bytě v centru Prahy, nebo v oblíbených restauracích. Jak sám praví, odpočívat zkrátka není čas. Dokážete si tedy představit, jak bohaté jsou na prahu osmdesátky zdroje jeho vzpomínek!

V Osudech se zamýšlí – sem tam i s neodolatelně vtipnou kritickou slinou – nad současnými produkcemi oper. Žije kontaktem se svými absolventy, kteří za ním pravidelně docházejí konzultovat nové a nové umělecké úkoly. A u mikrofonu si dokáže vybavit ty nejmenší detaily; včetně třeba ne zrovna tradičních košilatých písniček, kterými si s kolegy krátili dlouhé cestování...