Jiří Dienstbier, rytíř ducha. Výběr ze života novináře, politika, disidenta a ministra zahraničí

„Mě, Havla, Bendu a další poslali do vězení za činnost ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), ale zato s plným žaludkem. Při projednávání našeho odvolání na Pankráci se totiž líčení protáhlo přes 22. hodinu a my trvali na tom, že máme právo na teplou večeři. Jenže tam už nevařili, proto soudkyně musela poslat pro jídlo naproti do luxusní restaurace, jiná široko daleko nebyla, odkud nám přinesli biftečky s hranolkami a oblohou,“ vzpomínal se smíchem Jiří Dienstbier při našem setkání před několika lety.

Písničky s telefonem jako téma rozhlasového týdeníku (1968)|foto:Český rozhlas

Setkání, ze kterého vznikla i kniha o životě prvního polistopadového ministra zahraničí. Ministra, který do Černínského paláce zamířil z kotelny, kde v roce 1989 pracoval. A část z těchto rozhovorů pořízených na chalupě Dienstbierovy manželky Jiřiny na Hrubé Skále uslyší i posluchači Českého rozhlasu Vltava v programové řadě Osudy. Poslouchat Jiřího Dienstbiera totiž vždy bylo velkým zážitkem, ať už mluvil o prvním majálesu na vysoké škole, o začátcích v Československém rozhlase, o osudových srpnových dnech v roce 1968, cestách po jihovýchodní Asii nebo o životě za normalizace.

Zážitky, které by vystačily na několik životů, vždy vyprávěl s typickou cigaretou v ruce a s hrnkem kávy i sklenkou koňaku na stole. Vypravěč typu Menšíka. Navíc stejně široké jako úsměv měl i srdce. Ostatně nikdy neútočil na člověka s odlišným politickým názorem. Dokázal ho vyslechnout, i s ním diskutovat. Něco, co dnes tak chybí. A kromě toho měl i značný rozhled. V kuchyni světové diplomacie se totiž cítil jako doma a věnoval se jí nejen jako rozhlasák, pronásledovaný disident, nebo v letech 1989 až 1992 jako šéf diplomacie.

Jiří Dienstbier, evidenční list|foto:Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Novinář, zpravodaj, nepřítel státu, vězeň, mluvčí Charty 77, řezač kovů, balič knih, autor divadelních her, vicepremiér i politik. Tím vším byl Jiří Dienstbier. Hlavně ale byl člověkem, který si užíval života plnými doušky. A mimořádnou osobností, která si stála za svým názorem, bez ohledu na to, zda se to zrovna „nosilo“. Muž, který odmítl nabízenou emigraci a do konce života se označoval nejen za českého patriota, ale zároveň za Evropana. Politik, který získal řadu zahraničních vyznamenání včetně francouzského Řádu čestné legie, německého Velkého záslužného kříže s hvězdou a stuhou nebo Medaili prezidenta Italské republiky.