Autobiografické povídky George Orwella, Stanislava Mareše, Matěje Hořavy nebo Jana Kameníka

19. leden 2024

Zaposlouchejte se do příběhů, které jsou inspirované skutečnými událostmi. Nahlédněte pod závoj myšlenek a neznámých osudů jejich autorů. Povídky jsme vybírali napříč generacemi. Orwella i Hořavu k jejich napsání inspirovaly zážitky z cizích zemí, Kameníka a Mareše jejich dětství a rodinné vztahy, Rodena vlastní dramatické životní osudy. Poslouchejte online po dobu čtyř týdnů po odvysílání.

Rudolf Roden: Život v napětí a míru
Účinkuje: Josef Bartoň
Pro rozhlas vybral a režii má: Michal Bureš
Natočeno: 2013
 
Matěj Hořava: Vlasy, Svatba
Účinkuje: Richard Fiala
Připravil: Dominik Mačas
Režie: Jakub Doubrava
Natočeno: 2021
 
Jan Kameník: Dítě a Kristus
Účinkují: Jaroslav Kepka a Hana Kofránková
Připravil: Marcel Kabát
Režie: Josef Melč
Natočeno: 1995
 
Stanislav Mareš: Legenda mého věku
Účinkuje: Marek Němec
Připravil: Jiří Vondráček
Režie: Vít Vencl
 
George Orwell: Jak jsem střílel slona
Účinkuje: Jan Fišar
Připravil: Libor Magdoň
Překlad: Kateřina Hilská
Režie: Marek Pivovar
Natočeno: 2003

Rudolf Roden: Život v napětí a míru

Vzpomínky na dětství a mládí v meziválečné Praze střídají obrazy utrpení židovského vězně v nacistických lágrech. Povídku Život v napětí a míru jsme vybrali ze stejnojmenného souboru vzpomínek a příběhů, vydaných v roce 2007.

Rudolf Roden (1923–2015) za druhé světové války přežil jako jeden z nemnoha hrůzy Terezína a Osvětimi, ale již brzy po válce musel opět utíkat, tentokrát před komunistickou diktaturou. V roce 1948 emigroval do Kanady, kde dokončil studia medicíny, později se stal řádným profesorem psychiatrie.

Matěj Hořava: Svatba, Vlasy

Cvakání nůžek arménského holiče, zvuky turecké telenovely, změť rozhovorů v cizí řeči, všude slupky od slunečnicových semínek. V povídce Vlasy se před námi otevírá svět holírny v podchodu metra Varketili. Ostříhané vlasy ale současně přináší vzpomínky na dívku z Moravského Krasu a život v Banátu. Druhá povídka Svatba začíná náhodným setkáním ve skalách za tbiliskou botanickou zahradou. Sulchan Lomsadze je nadšený ze setkání s mladým Čechem a vtahuje ho do života své rozsáhlé rodiny. Když se Sulchanův synovec Dato žení, přichází pozvání na tradiční gruzínskou svatbu…

Povídky mladého českého prozaika Matěje Hořavy (1980) z knihy Mezipřistání nás zavádí do světa do jisté míry exotického, ale současně i – skrze společnou komunistickou minulost a touto skutečností poznamenanou současnost – znepokojivě blízkého.

Autor žije od roku 2013 v Gruzii, autobiograficky laděné povídky jsou tak zasazené do reálií panelákového sídliště v Tbilisi, jen s občasnými vzpomínkovými prostřihy na Moravu, do Čech nebo do Banátu. Knížku vydalo v roce 2020 nakladatelství Host, stejně jako Hořavovu prozaickou prvotinu Pálenka (2014), oceněnou v kategorii Objev roku v soutěži Magnesia Litera.

Jan Kameník: Dítě a Kristus

Skepse současnosti, která vyvstává v dětské imaginaci, se odráží v konceptech abstraktního charakteru, jako je víra, ctnost i bůh. Postupná logická souvislost myšlenkových procesů dítěte odhaluje cestu za poznáním jiného než akademického charakteru. Autobiografická meditativní povídka básnířky a spisovatelky Ludmily Maceškové publikující pod pseudonymem Jan Kameník.

Příjemně plynoucí rozmanitost dětské mysli v kombinaci s její naivitou, ale především i postupné dokončení jednotlivých úvah reflektovaných již zkušenějším okem tvoří milou chvilku poslechové radosti. Otázky víry, ctnosti i svědomí najednou ožívají pod tíhou dětské zvídavosti, s níž je zkoumaná i míra naší skepse a elánu potýkat se s neznámým. Krásnou tečkou je závěr spojující říši snů i pomyslný začátek cesty s Bohem.

Stanislav Mareš: Legenda mého věku

Obrazy, střípky paměti, jež se vybavují vypravěči poeticky laděné autobiografické povídky, připomínají v mnohém filmové záběry. Impulsem, podnětem k představám a vzpomínkám je smrt otce. Vztah syna a matky, zařizování pohřbu, přítomnost se prolíná s minulostí.

Jméno Stanislava Mareše, básníka, prozaika a překladatele, už pravděpodobně dnešnímu čtenáři moc neřekne. Někdejší zástupce šéfredaktora Sešitů pro literaturu a diskusi emigroval po roce 1968 do Austrálie, kde působil jako vysokoškolský pedagog na univerzitách ve Wollongongu a Bathurstu. V Austrálii také v roce 2005 zemřel.

Stanislav Mareš debutoval sbírkou povídek Čas milosti v roce 1965 v edici Mladé cesty. Další kniha mu v Čechách vyšla až v roce 1996. Byla to sbírka básní Báje z Nového světa, která dvacet let před tím vyšla v exilovém nakladatelství 68 Publishers manželů Škvoreckých.

Podle svědectví přátel byl Stanislav Mareš ve vztahu k literárním dílům velmi kritický a zejména k těm svým. Zda ukrývá nějaké další texty autorova literární pozůstalost, není v současnosti známo. Daleko větší prostor tak zaujímá Marešova práce překladatelská. V letech 1963 až 1965 byl krátce referentem v Dilii a byl obeznámen s nabídkami zahraničních nakladatelství. Díky tomu vznikla řada jeho překladů pro revue Světová literatura a zejména antologie angloamerických básníků Obeznámeni s nocí (1967), kterou připravil s Janem Zábranou.

George Orwell: Jak jsem střílel slona

Autobiografická vzpomínka na dobu, kdy autor působil jako koloniální úředník v Barmě. Vypravěčem příběhu je britský policejní důstojník, který řeší morální dilema týkající se utlačování obyvatel Barmy kolonialisty. Dobře si uvědomuje zdejší potlačovanou nenávist k Evropanům a vnitřně odmítá britský kolonialismus. Současně je ale vázán pracovními povinnostmi a výkonem své funkce, v rámci které je nucen udržovat obraz nezlomné vládnoucí despocie.

Jednoho dne se ve městě objeví zdivočelý slon, který ničí vše kolem sebe a dokonce usmrtí jednoho muže. Od důstojníka se nyní očekává, že dostojí svému postavení a slona, v tu chvíli již klidného, zastřelí…

Spustit audio