K životu nutně potřebuješ svobodu, pochopila rozhlasová moderátorka Jana Klusáková v normalizačním vězení

Když se rodina přestěhovala do Prahy, Jana si postupně našla kamarády i ctitele, propadlíka Jelínka, který ji chránil před hordou dalších nezvedených hochů. Škola Janu moc nebavila: „Často jsem stála na hanbě, protože jsem mluvila. Mně zkrátka byly ty hodiny dlouhé, nebavilo mě to.“ I to se ale časem upravilo.

Jako slečna začala zpívat v Pražském dětském sboru pod vedením Čestmíra Staška: „Byl absolutně skvělý. Naučil nás zpívat z listu, náročný repertoár a všechny holky jsme milovaly skladatele Petra Ebena…“ Po úspěšném zakončení střední školy začala zpívat ve Vysokoškolském uměleckém souboru a studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, obor ruština a čeština, později postgraduálně estetiku. „Odjakživa jsem měla ráda ruskou literaturu, třeba Bunina, dělala jsem už za studií lektorské posudky, rozšiřovala jsem si tak slovník i vkus.“ Diplomovou práci psala o Isaaku Babelovi a díky tomu se seznámila s překladatelem Janem Zábranou.

Rusko, to byl šok

Po strastiplném roce, kdy vysokoškolská absolventka na povinnou umístěnku vyučovala na Vojenské hudební škole Víta Nejedlého v Roudnici nad Labem, se shodou šťastných náhod dostala do Ústřední půjčovny filmů, kde pracovala v oddělení propagace. Během několika let se mezi Janiny blízké lidi, přátele, kamarády i známé, zařadila řada osobností z kulturní sféry, například Jiří Menzel, Bohumil Hrabal, Jiří Šlitr, Ladislav Fuks, Hana Hegerová a další.

Mezitím také absolvovala několik cest do tehdejšího Sovětského svazu. Nezapomenutelná byla například cesta do Moskvy v roce 1961, kde se sešla s básníkem Jevtušenkem a navštívili jako diváci jeden fotbalový zápas. Právě tehdy se ovšem Jana dozvěděla, jak lehce se může v očích sovětských občanů stát děvuškou chuliganem, jak o tom hovoří v rozhlasovém pořadu.

Od roku 1967 byla aspirantkou moskevského Ústavu dějin umění, obor filmová věda. Po srpnové okupaci studium sama ukončila, a když se v pokročilém těhotenství v říjnu 1969 vracela z Moskvy, propašovala v kapsách sukně mikrofilmy s rukopisem knihy Natálie Gorbaněvské Poledne a Paměti Naděždy Mandelštamové, vdovy po básníku Osipu Mandelštamovi. Následně zařídila jejich převoz mnichovskému nakladateli Adalbertu Neimanisovi.

Vězení, prověrka hodnot

V šedesátých letech spolupracovala Jana Klusáková (díky redaktorce Evě Kopecké) s Československým rozhlasem v pořadu Mikrofórum, kde měla relaci o filmových novinkách. Za normalizace musela tuto spolupráci nedobrovolně ukončit, podobně jako musela odejít z Ústřední půjčovny filmů.

Za pašování rukopisů knih ovšem v roce 1975 strávila během normalizace několik měsíců ve vězení na udání Rusa Moroze. „Absolutní přehodnocení hodnot. Nemohla jsem dělat nic, vůbec nic. … tam pochopíš, že k životu nutně potřebuješ mimo jiné svobodu.“ Díky obhajobě Otakara Motejla skončila nakonec s podmínečným odsouzením.

Další léta trávila Jana Klusáková na volné noze, překládala z ruštiny, například Bulgakova, Čechova, Saltykova-Ščedrina… a tlumočila. Zejména při této činnosti se občas dostala do nečekaných situací, například když musela tlumočit pro korejskou delegaci pornografické filmy.

Svou tlumočnickou kariéru završila slavně: po sametové revoluci si ji v roce 1990 vyžádal prezident Václav Havel pro první setkání s Michailem Gorbačovem v Kremlu, což bylo pro Janu Klusákovou, jak říká ve svých Osudech, nezapomenutelné.

Rozhlas, povolání snů

Od roku 1995 je redaktorkou ČRo Radiožurnálu, kde vysílala v několika typech pořadů (Knihovnička, Kniha týdne, Na scéně, Host Jany Klusákové, Nad věcí). Kromě rozhlasu má zkušenost i televizní a také knižní, připravila knižní rozhovory s několika zajímavými osobnostmi (např. se sociologem Fedorem Gálem, s politiky Petrem Pithartem, Jiřím Dienstbierem, Karlem Schwarzenbergem, Václavem Klausem ad.).

V roce 2002 obdržela Jana Klusáková novinářskou cenu Ferdinanda Peroutky, v roce 2012 získala ocenění WALD Press Award za statečnost a v roce 2021 byla uvedena do rozhlasové Síně slávy. Je matkou dvou dospělých synů, Pavla a Víta. Má sedm vnuků. Rozhlas považuje z řady důvodů za „povolání snů“.