Saxofon sexofon. Příběh jazzového mága inspirovaný posledními měsíci života Charlieho Parkera

Na pařížský hrob argentinského spisovatele Julia Cortázara (1914–1984) nosí jeho čtenáři místo květin jízdenky z metra. To jako spikleneckou upomínku na Rukopis nalezený v kapse, nádhernou povídku o muži, který hledá osudovou lásku v labyrintu metra, a to pomocí vlastní složité hry.

„Metro je velkej vynález, ale já když z něho vystoupím, mám občas pocit, že jsem vlastně nevystoupil a pořád tak někde jezdím od stanice k stanici, celou noc, nebo navěky. Ztratil jsem tam nejen saxofon, ale myslím, že i sám sebe. A pořád hledám ve vagonech ten jedinej úžasnej saxofon, který by mě dostal z toho šílenýho bludiště v mý hlavě…“

Tato ukázka ale pochází z jiné Cortázarovy povídky, která se jmenuje Pronásledovatel. A její hrdina také hraje hru, ale skutečnou, hru doopravdy, uměleckou hru – protože je jazzový hráč na saxofon. A během hry pronásleduje čas.

„V metru jako by mě někdo zavřel do hodinek. Stanice, to jsou minuty, ten váš čas. Ale já když hraju, čas se při tom mění. Kdybysme přišli na to, jak žít jinak než kvůli tý posedlosti po minutách, tak bysme mohli žít statisíce let. A hrát opravdu věčnou hudbu…“

Cortázar byl velkým znalcem moderního jazzu, znal i odvrácenou stranu extáze na pódiu: drogy, šílenství, umírání v laciných hotelích.

Pronásledovatel je věnován památce Charlieho Parkera (1920–1955), přezdívaného Bird – fenomenálního jazzového saxofonisty a skladatele, zakladatele bebopu. Julio Cortázar byl velkým znalcem moderního jazzu, řada kapitol jeho slavného románu Nebe peklo ráj je jazzem přímo ovlivněna – a protože se zajímal hlavně o živou hudbu a živé muzikanty, znal i odvrácenou stranu extáze na pódiu: drogy, šílenství, umírání v laciných hotelích.

Ne každý měl štěstí jako třeba Louis Armstrong, o němž umírající hrdina povídky posmutněle říká: „To, co hraje Satchmo, je taková průzračná, čistá hudba. Jeho hraní je jako narozeniny nebo dobrej skutek. Kdežto to moje šílenství? Já musím ty dveře rozrazit kopancem, rozmlátit je pěstma, protože nechci mít nic společnýho s tímhle božským vrátným v livreji, co otvírá dveře za diškreci. Celej život jsem se snažil dosáhnout hudbou toho, aby se ty dveře konečně otevřely. Jen tak maličko, jen takovou skulinku, jen aby se protáhlo pár mých tónů…“

Setkání Julia Cortázara a Charlieho Parkera, dvou vzrušujících umělců, z nichž každý výrazně ovlivnil svůj obor, je v rozhlasové verzi (samozřejmě) posíleno i Parkerovou hudbou. Vybíral ji režisér Radim Nejedlý, který do pětidílné adaptace obsadil herce Jana Kolaříka, Evu Novotnou a Martina Siničáka.

Psáno pro Týdeník Rozhlas.