Johannes Brahms: Sonáty pro violoncello

(…) Daniel Müller-Schott je zralým a opravdovým, ani trochu povrchním umělcem, interpretem, který má pro Brahmsovu hudbu v ideální rovnováze přiměřené – jak se u tohoto skladatele říkává: „mužné“ – emoce, k tomu smysl pro vážnost jeho kompozičních záměrů a ochotu „hrát jeho hru“, ve které úlohou interpreta není stavět na odiv virtuozitu, ale sloužit ušlechtilým cílům, jimiž naše životy hudba povyšuje a obohacuje. V duu s Francescem Piemontesim (kterého hodně ovlivnil Alfred Brendel) se u tohoto brahmsovského projektu potkává se shodně vyladěným pianistou, který hraje perlivě, oduševněle, poeticky (kde je třeba, tak robustně), ale především se záměrem sloužit „absolutní kráse“. Právě o tom je Brahmsova hudba. (…)

Nahrávka vyšla u vydavatelství Orfeo.