Gabriel García Márquez: Na paměť mým smutným courám. Příběh zamilovaného starce, který se rozhodl zemřít na šťastnou lásku

Ty tři tečky za úvodní citací naznačují, že věta není citována celá. To proto, abychom hned neprozradili, s kým chce roztoužený kmet onu významnou noc prožít. Překvapivé to ovšem není, v životě ani v literatuře. A tak – paradoxně k předchozímu – se nemusíme bát citovat po úvodu hned úplný závěr: 

Konečně tu byl skutečný život, mé srdce spaseno a já odsouzen zemřít na pravou lásku ve šťastné agónii kterýkoli den po sto rocích života.

Mezi tímto úvodem a závěrem je pouhých sto stránek textu, na nichž ovšem najdeme většinu toho, čím velký vypravěč oslovil miliony svých čtenářů. Nabízí se srovnání této novelky s nejslavnějším Márquezovým románovým opusem Sto roků samoty, který překreslil, nebo přinejmenším pestře přebarvil literární mapu 20. století. A ani tady si tato literární jednohubka nevede tak špatně. Jistě, nemá mohutnost, hloubku a silný spodní tah latinskoamerických veletoků jako slavná literární kronika, i magie je tu zastoupena spíše jen homeopaticky – ale kdyby byl tento příběh jedním z tisíců ve Sto rocích samoty, nijak by nevyčníval a ani nijak nerušil.

Účinkuje Zdeněk Maryška|foto:Petr Gojda, Český rozhlas

Poslední kniha velkého vypravěče

Novelu – či spíše dlouhou povídku – Na paměť mým smutným courám můžeme vnímat i jako vítaný bonus, na němž si smlsne snad každý Márquezův fanoušek. Kořením této pikantní jednohubky je především nostalgický humor, trocha moudrosti a trocha nerozvážnosti, laskavá erotika – a erotická láska... 

Plul jsem na vlnách lásky k Delgadině s pocitem mocného štěstí, jaké jsem dosud nepoznal. Jí jsem vděčil za to, že jsem se poprvé za devadesát let svého života střetl se svým pravým já. Sex slouží člověku pro útěchu, když v sobě nemá dost lásky.

Na paměť mým smutným courám je poslední vydanou knihou Gabriela Garcíi Márqueze (jeho nakladatel má ještě autorův poslední dokončený rukopis Uvidíme se v srpnu, s jehož vydáním ovšem autorova rodina nesouhlasí). Z překladu Blanky Stárkové knihu pro rozhlas upravil autor článku, v režii Dimitrije Dudíka čte Zdeněk Maryška.

Psáno pro Týdeník Rozhlas.