Stejná válka stokrát jinak. O překrucování válečných událostí ve filmu napříč režimy
Válka a český film V. – 1989-2020
Po takzvané Sametové revoluci se někteří tvůrci mohli, už svobodně, vracet ke svým životním tématům.
K takovým patřil například Jiří Weiss. V roce 1990 měl premiéru jeho dnes trochu pozapomenutý snímek Marta a já. Později vzpomínal, že zatímco dřív se musel potýkat a podřizovat tlakům komunistické moci, v tomto případě čelil tlakům ze strany producenta. „I tak se ale tímhle filmem definitivně vyrovnal se svým židovstvím, s tragédií vlastní rodiny a s židovskou tematikou vůbec,“ soudí Alice Aronová.
Ke svému celoživotnímu tématu se v roce 2010 vrátil i Juraj Herz. Natočil snímek Haberannův mlýn, který popisuje vraždu Huberta Habermanna, mlynáře, který během války kolaboroval s nacisty. Jde o naturalistickou, místy až krutou psychologickou podívanou.
Po roce 1989 se v české kinematografii objevuje do té doby nevídaná věc: humor a nadsázka ve válečných filmech. Příkladem je třeba snímek Jana Hřebejka Musíme si pomáhat z roku 2000. „Je to tragikomedie s nadsázkou, komickými momenty, a přitom je to pořád válka. Něco takového bylo v šedesátých letech nemyslitelné,“ charakterizuje některé filmy s tematikou války Alice Aronová. Humorné vsuvky má třeba i snímek Tlumočník Martina Šulíka, pojatý jako road movie po stopách fašistického Slovenského státu.
Ovšem nejen tragikomedie nabízí polistopadová československá a česká „válečná“ kinematografie. Vznikla tu řada snímků veskrze vážných. Der Lebensborn – Pramen života a Colette Milana Cieslara, Tmavomodrý svět Jana Svěráka, Dívka a kouzelník Juraje Herze, Je třeba zabít Sekala Vladimíra Michálka nebo Lidice Petra Nikolaeva – to jsou některé z nich. „Český film má výjimečnou schopnost všímat si – na pozadí přelomových událostí – nenápadnosti, zvrácené, absurdní každodennosti. Krásně je to vidět například na snímcích Protektor Marka Najbrta nebo Želary Ondřeje Trojana. V Želarech se v zásadě nebojuje, děj se odehrává na odlehlém území, kam se válečná absurdita prolomí až ve finále,“ charakterizuje novou českou kinematografii věnující se životu za války filmový kritik Jan Foll.
A režisér Biser Arichtev, který mimo jiné natočil dvoudílné televizní drama o „největším českém zrádci“ a kolaborantovi s fašisty Emanueli Moravcovi, dodává: „Je dobře, že se filmaři vyjadřují k historickým událostem, je to potřeba. A upřímně mě vždycky překvapuje, jaké další a další příběhy válka přináší. Je to inspirativní pro to, co se nám může stát, vždycky najdeme nějaké paralely s nedávnou minulostí nebo současností.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
