Válka a český film IV. – 1970-1989

Ota Pavel (1968)|foto: Pavel Vácha

„Snažil se natáčet za jakéhokoliv režimu, uměl se domluvit, a proto míval na své filmy velké prostředky,“ charakterizuje režiséra, který točil už za první republiky, pak za německé okupace, po Únoru 48, ve „zlatých šedesátých“ i za normalizace, Alice Aronová. Podobné přemety předváděl i Jiří Sequens. Po politických agitkách z 50. let a zajímavé rekonstrukci událostí kolem smrti Reinharda Heydricha ve filmu Atentát z roku 1964 přišel třeba seriál 30 případů majora Zemana.

„Co se týče vztahu k židovské tematice a šoa, chovala se normalizace podobně, jako 50. léta. Vládl antisemitismus, židovské motivy se z filmů musely zase vytrácet,“ popisuje dobu Alice Aronová a dodává: „Vznikly sice dva počiny podle předloh Oty Pavla, ale s omezeními a zkresleními. U televizního filmu Zlatí úhoři jsou hlavní hrdinové blonďáci, je to narafičeno tak, aby nic nepřipomínalo židovskou rodinu. Do kin se ve druhé polovině 80. let dostal snímek Smrt krásných srnců, ovšem režisér Karel Kachyňa ho chtěl natočit mnohem dřív. Režim mu to ale dlouho nedovolil.“ Navíc Ota Pavel, stejně jako třeba Karel Poláček, nebyl vnímán jako židovský autor. Právě proto několik filmů podle předloh obou literátů do biografů proklouzlo. 

Z filmu Smrt krásných srnců, režie Karel Kachyňa|foto: Česká televize

Namátkou ještě pár děl z období normalizace, která reflektují válečnou situaci a holocaust. Zastihla mě noc, film Juraje Herze z roku 1985, … nebo být zabit, snímek z roku 1985, jehož autorem je Martin Hollý, film Cukrová bouda natočil Karel Kachyňa v roce 1980, Proč nevěřit na zázraky je dílem Antonína Máši z roku 1977, Papilia natočil v roce 1986 Jiří Svoboda a snímek s poetickým názvem … a pozdravuji vlaštovky v roce 1972 režisér Jaromil Jireš.