Václav Havel nemohl film minout, říká Jan Bernard
Na knihkupeckých pultech se objevuje záslužná a přitom poutavá kniha s názvem Václav Havel a film – scénáře, analýzy a úvahy z let 1957–1989. Její autor, filmový historik a publicista Jan Bernard, studoval vztah dramatika, disidenta a prvního polistopadového československého a českého prezidenta dlouho a důkladně. Našel spoustu vzácných archivních materiálů, rukopisů, fotografií i filmových sekvencí, které Havlův vztah k filmu dokumentují.
„Havel se filmu a kinematografii nemohl vyhnout. Vyrůstal ve filmové rodině; Lucerna, produkční firmy, barrandovská studia, velké herecké hvězdy – to ho obklopovalo od dětství,“ vysvětluje Bernard.
Mezi filmaři měl Václav Havel spoustu přátel. Začalo to už jeho spolužáky z poděbradské koleje Jiřího z Poděbrad Milošem Formanem, Jerzym Skolimowskim či Pavlem Fierlingerem, a pokračovalo spolužáky zmíněných režisérů na FAMU Pavlem Juráčkem nebo Janem Němcem. I Václav Havel se o studium na Filmové fakultě AMU ucházel, ovšem nebyl přijat. Dodnes se ale zachovaly scénáře a analýzy, které chystal k přijímacím zkouškám.
200 nejlepších seriálů všech dob mapuje stejnojmenná kniha nakladatelství Mladá fronta
Zorientovat se v současné záplavě televizních a internetových seriálů chce pomoci kniha 200 nejlepších seriálů všech dob. Vychází péčí nakladatelství Mladá fronta.
„Tyhle práce dokazují Havlova bystrého ducha. Mnohým dnešním recenzentům by dalo velkou práci něco takhle kvalitního napsat,“ hodnotí Bernard Havlovy rané filmové práce. Jako perličku pak vyzdvihuje jeden z „přijímacích“ scénářů, ve kterém do překvapivě velké míry reflektuje svůj život. Teoretické i praktické práce pro film a televizi (a hodně i pro rozhlas) psal pak Havel průběžně. Doma neměly šanci na vyjití či natočení (některých si všimli v zahraničí a zrealizovali je tam), a tak ho někteří kamarádi alespoň obsazovali do epizodních roliček ve svých filmech.
Naplno si Václav Havel splnil své filmové sny natočením snímku Odcházení. Scénář si – podle stejnojmenné divadelní hry – napsal sám, a dokonce se obsadil do malé, sympaticky sebeironické role. Filmové Odcházení bude, doufejme, podrobně rozebráno v druhé části knihy. „Snad na ni budu mít ještě sílu,“ věří Jan Bernard.
Bylo by to dobře, protože i po roce 1989 byly Havlovy kontakty s filmem a filmaři intenzivní. Zval si odborníky do prezidentské vily Amalia (z těchto setkání vzešlo několik konkrétních spoluprací), měl nespočet soukromých schůzek, pokud mohl, lidem od filmu pomáhal, jezdil na karlovarský festival. A samozřejmě pořád chodil do kina. To ostatně dělal celý život. Filmy měl Václav Havel rád a rozuměl jim. Obsáhlá a skvělým doprovodným materiálem doplněná kniha Václav Havel a film je toho důkazem.
