Osudy Paula Claudela. Obejmout minulost

Píše se pondělí 21. května 1951. Před mikrofon Radia France v Paříži usedá tehdy dvaaosmdesátiletý básník a dramatik Paul Claudel, rodák z Villeneuve-sur-Fère, malé obce v srdci Francie, kde mezi čtyřmi obzory silně duje vítr, potomek někdejšího zemanského rodu, jehož jedna z větví se hodlala vypnout až k vévodovi orleánskému. Přijal pozvání původem Alžířana Jeana Amrouche, novinářské legendy. Rozhodli se, že spolu povedou rozhovory. Vydrželo jim to dva roky. Z oněch debat, které se týkaly básníkova života i tvorby, vznikly Improvizované paměti (Les Mémoires Improvisées). Český rozhlas Vltava je od pondělí 5. června 2017 uvádí v premiéře.

Pouštím si letitý záznam. Básník v něm hledá slova, místy se v nich ztrácí. Jeho mluva se zablyští veršem nebo ornamentálním obratem, který by našinec z mysli jen tak lehce nevydoloval. Baví mě to. Listuju u Gallimarda v sedmdesátých letech vydanými stenozáznamy oněch rozhovorů, těším se překladem Věry Dvořákové, která je pod názvem Obejmout minulost předloni přeložila pro pražskou Triádu. Na mysl mi přijde (profesionální deviace), že by se slušelo ten původně auditivní tvar, který se proměnil v písmena, řádky, odstavce a kapitoly znovu vrátit do zvukové podoby. Redaktorka Vladimíra Bezdíčková je pro, začíná nesnadná práce výběru a úpravy, při níž se psané slovo vrací do úst interpretů, dostává novou podobu, leč smysl musí zůstat zachován, ne-li ještě zpřesněn. Obsazuji Jana Kačera a Igora Bareše. Natáčíme v karlínské RS40. Mistrem zvuku je Roman Špála. V Paříži paralelně vzniká hudba, jejímž autorem je skladatel a performer Benoît Bories.

Claudel vypráví o dětství, o četbě, k níž ho inspiroval monisieur Colin, profesor na lyceu v Bar-le-Duc, blízko Nogentu, kde byl Claudelův otec jmenován správcem hypoték. „Colin byl novinář, profesor jen příležitostný, ale opravdu rozený pedagog; právě on během tří let skutečně položil základy k mému vzdělání. Naučil mě latinu, pravopis a počty takovým způsobem, tak naprosto solidně a od základu, že mi to zůstalo navždycky; prostě proto, že měl dobrou metodu, o každého z nás se zajímal a dokázal pro nás udělat učení zajímavým. Mám na ty tři roky skvělou vzpomínku.

A taky nám čas od času četl věci, které se mi ohromně líbily, třeba výbor z Aristofana – ukázky, nečetl samozřejmě všechno – nebo Píseň o Rolandovi, Román o Lišákovi, prostě texty, jaké se obvykle dětem nečtou." A na jiném místě, to když o mnoho let později komponuje Honegger hudbu ke hře Saténový střevíček, cituje pasáž z Vergilia: Mene salis placidi fluctusque quieto XX. „Honegger uměl okamžitě vycítit a pochopit, co chci. Naznačil jsem mu svou představu ve dvou tématech, jak je nabízí moře. Když člověk slyší moře otevřeným oknem, je to zvuk jako vydechnutí a nadechnutí. Onomatopoicky nějak takhle: šš... šš..., rozumíte, moře dýchá. Tenhle dvoudobý rytmus Honegger použil v Saténovém střevíčku nejvíc. A pak téma moře, které je naprosto klidné, to je druhý rytmus a má ho jedna pasáž Aeneidy, která se mi nesmírně líbí. Aeneida je pro mě veledílo všech veleděl a vrcholí, abych tak řekl, na konci pátého zpěvu, věnovaného Palinurově smrti. Objevuje se tam řada naprosto úžasných veršů, jaké nenajdete v žádné jiné literatuře, veršů, které líčí právě klid moře ve chvíli, kdy v podobě vojáka Phorbase přichází Spánek a větévkou namočenou v Léthé švihá lodníka Palinura po skráních. Je tam jeden podle mě opravdu nádherný verš, ten, který jsem před chvílí citoval."

Co to znamená?

Iniciační je pro mě Claudelova úvaha, v níž se odvolává na Tomáše Akvinského a jeho tázání po smyslu věcí. Přijde na ně řeč při vzpomínce na básníka Stéphana Mallarmého, který prohlašoval, že jeho přínos literatuře spočívá v tom, že si nad tím, co vidí, neklade otázku: „Jaké to je? Co to je?" a nesnaží se to popsat, ale že se ptá: „Co to znamená?" Skvělý postřeh, pro mě, člověka, usiluje o skloubení obsahu a formy ve sdělný a harmonický celek. Claudel úvahu rozvíjí: „Ten strom, ten fíkovník například nebo ta a ta podívaná, kterou mám před sebou, má cosi jako vůli, skrytou, latentní vůli, která nám v podstatě klade otázku – otázku, jež nás vyzývá odpovědět: ,Co to znamená?' Později jsem v jednom textu svatého apoštola Jakuba našel pasáž, která na tuhle Mallarmého otázku přesně odpovídá. Stojí v ní, že věci jsou vydány marnosti, aniž to chtějí. V tom právě spočívá nesmírný význam francouzského ,qu'est-ce que ça veut direʼ: věci jsou vydány marnosti, aniž to chtějí: tím se říká, že chtějí něco jiného, že mají smysl, že něco znamenají – tedy pro toho, kdo přemýšlí. A v hledání odpovědi na tuhle otázku mi později velice pomohla filosofie svatého Tomáše Akvinského, jehož Suma nabízí něco jako gramatiku – ta mi umožnila naslouchat věcem, které ke mně hovoří, a porozumět do detailu otázkám, které mi kladou a na které mám já odpovědět. To hlavní, co jsem získal návštěvami u Mallarmého, je tedy v podstatě tohle, otázka ,Co to znamená?ʼ. Všechno ostatní, co mi mohl dát styk s Mallarméem, bylo po téhle otázce už zbytečné."

Osciluje mezi lehkou nabubřelostí, ironií, hlubokým porozuměním a pokorou, recituje verše svých předchůdců i současníků. Hugo, Rimbaud, Leconte de Lisle, Théophile Gautier... Řeč přijde na kariéru diplomata, na pobyt v USA a v Číně. Vyzná se ze své víry v Boha a nevíry v církev, kterou přece jen vezme konverzí na milost. Těší se tím, jak slova ulpívají ve větách, z nichž se rodí myšlenky. Je v zajetí debaty descartovsky průzračné, a přesto nesterilní. Pánové Kačer a Bareš jsou zaujati stejně. Claudel a Amrouche se prostřednictvím naší rozhlasové rekonstrukce opět shledali.

Účinkují: Jan Kačer a Igor Bareš

Překlad: Věra Dvořáková
Připravil a režii má: Michal Bureš

Natočeno v roce 2017.