Jakub Šimon Jan Ryba
Mezi těmito dvěma daty leží padesát let života učitele, který se svědomitě věnoval povolání, k jehož vykonávání měl mimořádné vlohy, ale které ho pravděpodobně neuspokojovalo tolik, jako kdyby si ho byl svobodně vybral, a skladatele, z jehož tvorby je všeobecně známé jen jediné dílo, ačkoliv jeho umělecký odkaz by si zasloužil podstatně větší pozornost.
Volba povolání i vyhraněný zájem o hudbu souvisely s prostředím, do kterého se narodil – otec byl učitelským pomocníkem, a s tím i varhaníkem a ředitelem kůru, jak to v té době bylo běžné. Noty se malý Ryba pokoušel psát od čtyř let, o něco později skřípal na housle, vysedával u klavichordu, který se snažil i ladit (s nevalným výsledkem – zpřetrhal struny), a neúspěšně se pokoušel hrát na varhany. Když mu bylo šest let, přestěhoval se jeho otec s celou rodinou do Nepomuku.
Škola tu byla zanedbaná, kantor nechtěl svému novému pomocníkovi dovolit, aby učil tak, jak si představoval, při hudebních produkcích ztrpčoval život i jeho synovi, jenž tou dobou už dobře hrál na klávesové nástroje i housle, seznamoval se s generálbasem a začal komponovat. Roku 1780 ho otec, který si přál, aby získal vyšší vzdělání, poslal do Prahy k piaristům. Tady mohl dále rozvíjet svůj mimořádný hudební talent - začal se učit hře na violoncello, účinkoval na pražských kůrech, opisoval si noty, získával znalosti základů hudební kompozice, psal skladby, které se v opisech šířily po Praze.
Toužil studovat na univerzitě; jeho otec ho však roku 1783 povolal zpátky do Nepomuku, kde se uprázdnilo učitelské místo. Učitelskou zkoušku složil Ryba v Praze v roce 1785; od roku 1786 působil v Mníšku pod Brdy, roku 1788 zakotvil v Rožmitále. U svých nadřízených se brzy začal těšit pověsti vzorného pedagoga – zatímco v obci musel řadu let čelit nevůli místního kantora, faráře i rodičů svých žáků: podle jejich názoru se svému povolání věnoval až příliš svědomitě. Kromě běžných předmětů vyučoval i hudební výchovu, pro starší mládež zavedl opakovací hodiny. Psal učebnice historie a školní písně, vlastivědné, jazykovědné i hudebně teoretické práce, překládal z němčiny a latiny (ovládal i řečtinu, francouzštinu a italštinu). Pro potřeby dvou rožmitálských kostelů, ve kterých působil jako regenschori, vznikly jeho pomůcky pro řízení kůru, liturgické příručky a chrámové písně. Vedle duchovní tvorby (včetně kantát a oratorií) komponoval také světskou instrumentální a vokální hudbu (mimo jiné i zpěvohry a písně na německé i české texty). Jeho dnes nejslavnější skladba, Česká mše vánoční “Hej, mistře” vznikla roku 1796. Velkých liturgických skladeb však napsal mnohem víc – do dobových hudebních sbírek se v opisech dostávaly nejen pod jeho jménem, nýbrž i jako díla Haydnova a Händelova. Stabat Mater, mše a ofertoria, které na počátku 19. století věnoval plzeňskému magistrátu, mu vynesly čestné právo plzeňského měšťana.
V Rožmitále se však jeho pozice tou dobou znova zhoršila. Byl tu považován za domýšlivého člověka a kverulanta, dostal se do konfliktu s ředitelem panství, který mu vytýkal, že neplní své povinnosti. Situaci uklidnil až zásah českobudějovické konsistoře, která Rybovu pedagogickou činnost považovala za vzornou – i díky tomu dostal roku 1813 potvrzovací dekret, vydávaný úspěšným učitelům. Příčiny toho, proč 8. dubna 1815 v rožmitálském lese Štěrbina spáchal sebevraždu, jsou dodnes nejasné. Mohl trpět depresemi – nedostal možnost svobodně a naplno uplatnit své vlohy, jeho cesta ke skladatelským úspěchům byla z pozice venkovského učitele obtížnější, než kdyby byl mohl zůstat v Praze. Kam by byl dospěl, kdyby mu bylo dovoleno studovat na univerzitě, zůstává nezodpovězenou otázkou.
Byl by působil v Čechách, nebo by byl odešel do ciziny? Byly by se jeho skladby šířily za hranice v takové míře, jako tomu bylo u těch českých skladatelů, kteří měli lepší podmínky pro svou tvorbu? Z Rybových vlastních poznámek vyplývá, že napsal kolem patnácti set skladeb. Ne všechny z nich jsou dnes známé, na repertoáru jich do dneška zůstalo málo. Co do své kvality a stylové rozmanitosti (některé z nich jsou ještě klasicistní, jiné už předjímají romantický kompoziční sloh) představují zajímavou výzvu pro interprety: stálo by za to ji uposlechnout.
autor: Michaela Freemanová
