Vzpomínka na Thomase Brasche

Média jej opěvovala jako poetický hlas jedné generace, jiní jako disidenta. On sám se zdráhal napsat autobiografii, přitom také jeho životní pouť jej proslavila a inspirovala jeho tvorbu. Na otázku, kdo byl Thomas Brasch, zní velmi často odpověď - přece ten, kterého tajné bezpečnosti Stasi nahlásil jeho vlastní otec, viceministr kultury v NDR. Spisovatel, který v roce 1976 na protest proti vyhoštění zpěváka Wolfa Biermanna odešel do západního Berlína s družkou, herečkou Katharinou Thalbachovou a její malou dcerou, ten, kdo byl poslední léta krátkého života ponořen do psaní objemného románu nebo ten, kterého ničil alkohol a kokain a který jako vlastní stín vysedával v restauraci Ganymed vedle divadla Berliner Ensemble. Zčásti klišé, zčásti anekdoty i realita, jak je šířila média, vystihují pouhý zlomek života Brasche, o kterém se také psalo jako o smutně promarněném talentu.

Brasch se narodil židovským rodičům v anglickém exilu v roce 1945, vyrůstal v sovětské zóně jako syn významného stranického funkcionáře. V deseti letech musel chodit do elitní školy kadetů lidové armády NDR a nosit uniformu. Aby jej vyloučili, začal psát básně, což ale vyhazov nepřineslo. Exmatrikulaci ale zažil jako student filmové akademie o 10 let později, protože rozdával letáky na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Tajné bezpečnosti Stasi jej udal vlastní otec, mladý Brasch byl odsouzen k 27 měsícům vězení. V NDR smělo vyjít jen několik jeho básní jako útlé album poesie v roce 1975, sešítek tehdy stál díky státní podpoře literatury 90 feniků, antikvariáty jej nyní prodávají za 50 eur. V konfrontaci se státním aparátem komunistického státu napsal Brasch jedny ze svých nejlepších knih. Odchod na západ jej ale neučinil šťastným ani spokojeným, postrádal napětí, hnutí odporu, společenskou revoltu, na které byl zvyklý ve státě prošpikovaném udavači. Brasch těžko hledal inspiraci. Natočil sice dva filmy, napsal skvělé básně, několik divadelních her, už nikdy ovšem nedosáhl slávy jako bezprostředně po vycestování na západ.Brasch, jeden z největších literárních talentů své generace, zemřel v listopadu 2001 ve věku 56 let a téměř upadl v zapomnění. Loni, v roce 20. výročí pádu berlínské zdi si jej veřejnost sice připomenula, spíše ale jako vděčný objekt rozhovorů.

O to více znalci ocení nejenom na 500 básní či výběr z rozhovorů, které dramatik i brilantní překladatel Shakespeara i Čechova poskytl médiím v letech 1976 až 2001. Nyní vyšla kniha „Je to život. Básník Thomas Brasch", jak svou biograficko-poetologickou esej nadepsala německá literární historička a novinářka, ředitelka Domu literatury v Kolíně nad Rýnem Insa Wilkeová. Kniha na necelých 300 stranách analyzuje, jak Brasch bořil hranice mezi životem a prací, estetikou a politikou, soustředí se na nikoli známá fakta ze životopisu Brasche, nýbrž na motivy a pojmy, se kterými Brasch popisoval sebe a svou životní situaci a z tohoto úhlu pohledu také hodnotí a analyzuje jeho tvorbu.