Hřebejkovy líbánky vyvolávají rozporuplné reakce a Karlštejn ožije známými muzikálovými melodiemi

Příběh novomanželského páru, jehož povrchní jistoty rozmetá na svatební oslavě nezvaný host, je obvykle vnímán přes disbalance v Jarchovského scénáři.

Vykalkulovanost a nevyrovnanost vyprávění se pak daří Hřebejkovi obratně a nápaditě maskovat. Líbánky jsou součástí volné trilogie obou autorů – Kawasakiho růže a Nevinnosti. Větší odstup od postav ale u snímku, který dnes vstupuje do kin, způsobil, že se tvůrci na zločiny a poklesky svých postav začali dívat kriticky. V Líbánkách naneštěstí hra s divákem působí uměle a celá konstrukce psychologické věrohodnosti nefunguje.

Věra Míšková v Právu ale nejednoznačnost, díky níž divák až téměř do konce věří střídavě tomu i onomu, oceňuje jako nejsilnější stránku filmu. Na prvním místě v Líbánkách stojí otázka vlastní paměti, ze které má člověk tendence vytěsnit to, za co by se měl a musel stydět. Kdyby si nenašel sám pro sebe přijatelné vysvětlení.

Aňa Gaislerová ztělesnila nevěstu s působivostí, z níž mrazí, a pomohla i tam, kde se přesvědčivost příběhu vytrácí. Což se děje ve chvíli, kdy se dozvídáme, co se před lety stalo, kdo je neznámý muž a proč přišel novomanželům zkazit Líbánky. Škoda, že přílišná doslovnost v závěru, zejména záběry, které obrazem už jen ilustrují to, co bylo předtím řečeno, celkový dojem kazí. Proto si od Věry Míškové nový snímek tandemu Hřebejk-Jarchovský vysloužil 75 %.

Líbánky mají krásné obrazy, ale postrádají styl. Film jako médium tady opět protekl mezi prsty – tak zní hodnocení snímku od Petra Fischera. V Hospodářských novinách píše, že snímek je kromě anatomie lidského zla, jeho ničivosti, transformace a trvalosti zároveň anatomií slabin filmové produkce spojené s dvojicí Hřebejk-Jarchovský. Souboj o psychiku ženicha a nevěsty, z níž se během svatebního rituálu stává společné místo, jedna duše, má příliš jasně předurčenou logiku. Líbánky nejvíc rozkližuje filmová nepůvodnost.

Z každého obrazu je cítit, jak moc toho do něj režisér a kameraman vložili, jak moc šlo o to, vytvořit podívanou, filmovou krásu, o níž režisér Hřebejk v poslední době tak přesvědčivě vypráví. Ale styl, to je osobitost pohledu na svět, výraz jednotlivé, výjimečné existence, který se poté vynořuje v umění. I absence stylu může být stylem, otázkou je, zda se za ni dá někomu nadšeně tleskat.

Historickými prostorami Karlštejna se po letech ponesou známé muzikálové písně. Skladby jako Do věží, Lásko má, já stůňu nebo Hoja hoj, pod kterými jsou podepsaní Karel Svoboda a Jiří Štaidl, dnes ožijí v režii Zdeňka Podskalského. Zpívat bude Dyk, Ruppert nebo Zuzana Stivínová

„Nejenže uplynulo čtyřicet let od natočení Noci na Karlštejně, ale oba autoři by letos měli také kulaté výročí,“ vysvětluje v Mladé frontě Dnes pořadatel akce Janis Sidovský. Kromě devíti zpívaných písní zazní také instrumentální kusy z filmu. Filmový muzikál byl napsán na motivy divadelní hry Jaroslava Vrchlického, o nejdůležitější pěvecké party se tehdy postarali Waldemar Matuška a Helena Vondráčková.