Vrcholí Rok Olgy Havlové a režisérka Alice Nellis uvádí do kin svůj nový film Revival

Olga Havlová byla u zrodu Výboru dobré vůle a zasloužila se o to, že postižení lidé přestali být u nás nevhodným tématem.

Už před pěti lety vyšla v Respekt Edici knížka Síla věčnosti, jejíž editorka Anna Freimanová připravila pro Knihovnu Václava Havla k vydání tento svazek rozšířený o další rozhovory, dopisy a fotografie. Jak Freimanová poznamenává, Olga nebyla strnulou ikonou, byla přirozenou osobností, která žila naplno. Navzdory době překypovala kreativní energií, pracovala pro samizdatovou Edici Expedice a plnila četné úkoly, které jí Václav Havel zadával ve svých dopisech z vězení.

Svět se v novém filmu Alice Nellis ukazuje takový, jaký ho patrně chce velká část publika vidět: zkarikovaný do jednoduchých, obnošených a prázdných stereotypů. Soudí o filmu Revival Marcel Kabát a v Lidových novinách uvádí své důvody. Ať jde o historii, politiku, fungování médií, rodinné vztahy nebo užívání drog – všechno je zobrazeno s falší a povrchností, která umožňuje divákům nepřipustit si o dané věci ani zrnko podstatnější úvahy, a přece se na její účet bavit a připadat si chytře a na výši.

Marcel Kabát se také pozastavuje nad tím, jak často ve filmu zazní slovo disident. Brnká se zde na tuhle strunku dost usilovně, aby spolehlivě zarezonovala se samolibou omezeností a ignorancí v diváckých uších. Vyprávěnka o údajném znovuprobuzeném bouřliváctví je ve skutečnosti malým trucovitým manifestem měšťáctví a konvence. Je to jeden ze způsobů, jak si říci o diváckou cenu. Škoda, píše se v Lidových novinách, že režisérka sympatického Výletu nebo ambiciózních Tajností šla tolik pod tu svou.

Naopak přesné vystižení vztahů a filmové pojmenování toho, co nás spojuje i odděluje, pětaosmdesáti procenty oceňuje Věra Míšková. Jak píše v Právu, některé jednotlivé zápletky snímku Revival jsou konstruovány poněkud účelově. Ale pro žánrovou komedii je podstatné, že na diváky v kině se valí situační humor i dialogy, které mají velkou šanci zlidovět. A také hudba, kterou mohou mít rádi jak rodiče, tak děti.

Vztah dvou generací reprezentovaných Vojtěchem Dykem a Bolkem Polívkou a jeho katarze přináší do smíchu možná víc dojetí než smrt. Ta čeká na každého, zatímco smíření takovou samozřejmostí není. Při obsazování rolí měla Nellis podle Věry Míškové šťastnou ruku. Nezbývá než popřát Revivalu šťastnou cestu k divákům. Jak připomíná, ti první – karlovarští – byli spokojeni.

Jana Soukupová píše v Mladé frontě Dnes o třech brněnských divadelních premiérách v závěru divadelní sezóny. Osmdesáti procenty hodnotí divadelní rozloučení Jana Mikuláška, Dory Viceníkové a Petra Štědroně s prostorem Reduty. I když ve sledu scénických obrazů šlo vlastně jen o zasvěcené blbnutí herců, inscenátoři své legrácky vystavěli chytře a s vtipem. Devadesát procent si od Soukupové zasloužili Cyril a Metoděj na letní scéně Městského divadla Brno. Tým Stana Slováka, Jana Šotkovského a Petra Štěpána příběh obohatil o románek lásky učedníka s polopohanskou prostou dívkou a povedlo se.

Představení v kouzelném prostředí Biskupského dvora dojímá i naplňuje. To se ovšem podle Mladé fronty Dnes nedá říci o poslední inscenaci sezony v Buranteatru. Ve výběru nudné propleteniny vztahů z Joycových Vyhnanců, kde on ji chce, ona nechce, je špatně skoro všechno. Toporná režie, prapodivná scéna, amatérsky zoufalé herecké výkony – soudí Jana Soukupová.