Paolo Sorrentino by chtěl natočit film o Berlusconim a Kostlivci v rajské omáčce na brněnské výstavě nepřipraveného diváka povalí

Na rozdíl od Alenky v říši divů nebo děl Jana Švankmajera totiž hravá samozřejmost nesmyslu ztrácí vnitřní řád, postupně se mění v jeden velký pohádkový klip přesycený ulítlými výjevy, dialogy, figurkami a hlavně rekvizitami jako z dílny klukovského vynálezce. Jejich přívalem Gondry nejprve oslní, postupně unaví a nakonec uspí. Režisér tak paradoxně předvádí, že film se dá zabít i hravostí. Nebo alespoň přizabít. Hodnocení Mirky Spáčilové k dalším soutěžním snímkům Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech najdete v Mladé frontě Dnes.

Hospodářské noviny otiskují rozhovor s Paolem Sorrentinem, režisérem filmu Velká nádhera. Jindřiška Bláhová se ho ptá na srovnání se Sladkým životem Federica Felliniho. Na otázku, zda ho režisér zamýšlel jako komentář k současné Itálii, Sorrentino odpovídá: „Nerad dělám z filmu politickou přednášku. Zajímá mě lidské chování. V případě Velké nádhery je hlavním tématem vyprázdněnost hlavní postavy i společnosti. Za Řím by bylo klidně možné dosadit jiné město,“ pokračuje Sorrentino. Podle jeho slov pocit prázdnoty a fakt, že většina mezilidských vztahů končí špatně a je nefunkčních, můžete cítit všude.

V rozhovoru také přiznává, že by rád natočil film o Berlusconimu, ale není to jednoduché. Není totiž snadné Berlusconiho pochopit. Není to jen člověk, který dělá divné věci v Evropském parlamentu nebo sprostá gesta při vládních návštěvách. Najít k Berlusconimu klíč, na kterém by šlo film vystavět, je podle Sorrentina obtížné.

Redaktorka Práva Věra Míšková je také v Karlových Varech. Zcela mimořádný zážitek jí připravil festival v podobě návštěvy britského herce Juliana Sandse. Ten přijel s vtipným divadlem jednoho herce nazvaným Pocta Haroldu Pinterovi. Sám na jevišti představil divákům poezii, dopisy i citace tohoto geniálního britského dramatika. V rozhovoru srovnává herectví a horolezectví.

„Ono se to navzájem doplňuje. Lezení na hory je podobná činnost, jako když se snažíte dostat pod kůži nějaké postavě. A filmování je podobná expedice jako výprava do hor. Pomáhá vám to překonat sám sebe. Ale při lezení na hory i při hraní musí být člověk také pokorný. A navíc, když se vám to povede, ujistíte se, že jste dobrý.“ Další slova Juliana Sandse najdete na straně devět dnešního Práva.

I povalit mohou nepřipraveného diváka obrazy, které prezentuje zdařilá brněnská výstava Kostlivci v rajské omáčce. Fotografie z ní otiskuje Mladá fronta Dnes spolu s hodnocením Kláry Kubíčkové. Vyjádřeno čísly ji výstava ve Wanniek Gallery uspokojila z 75 %. Koncept je jednoduchý – přes prázdniny vystavuje galerie obrazy, které zatím až na výjimky neměl nikdo v České republice možnost vidět, depozitáře opouštějí poprvé.

Je tu Petr Nikl, Jiří Sopko, Jiří Načeradský, Vladimír Skrepl nebo Evžen Šimera. Kostlivec v rajské omáčce srší podle Kubíčkové energií, každý z vystavených obrazů vyzařuje zejména skrze svoji barevnost a údernost vlny, které snad mohou nepřipraveného návštěvníka povalit. I když podle slov Mladé fronty Dnes by méně mohlo v tomhle případě být více – už v polovině výstavy musí být totiž divákova mysl zahlcena. Lidové noviny se hlásí k divadelnímu úterku ohlédnutím za hradeckým festivalem Divadlo evropských regionů z pera Vladimíra Justa. Toho nejvíc na dramaturgii letošního ročníku zaujaly průniky a přesahy. Po dvou představeních Sergeje Fedotova a jeho Divadla U mostu z Permi na Urale se v následné besedě s režisérem nejen vzpomínalo, ale probíraly se kriticky i jeho nejnovější opusy. Stejně tak se po dopoledním vynikajícím představení Havlovy Žebrácké opery v režijním nastudování Daniela Špinara konala debata. Kromě režiséra přišel i dramaturg a mluvilo se o havlovskému opusu v Národním divadle.

Jako třetí nejsilnější zážitek Just píše o setkání s Jiřím Tomášem Kotalíkem, který po minioperní koláži Divadlo Gočár připravil portréty protagonistů inscenace. Přesah tématu z inscenační roviny do obecných otázek kvality života znamenal i sympatické vyjití z úzké divadelní ulity do veřejného, občanského prostoru. A největší zklamání? To by Vladimíra Justa přišlo, kdyby se v příštím, jubilejním dvacátém ročníku festivalu podařilo politikům finančně seškrit tak bohulibou kulturní akci, jakou po dvě desetiletí zejména pro desítky tisíc mladých lidí představují hradecké regiony.