Výběr z denního tisku, 7. května

Myslivečkovu Olympiádu inscenovanou na prknech Stavovského divadla ve včerejší ranní Mozaice ohodnotila Helena Havlíková, její recenzi dnes otiskují Lidové noviny. Věra Drápelová se v Mladé frontě Dnes shoduje s Helenou Havlíkovou i v názoru na drobné nedostatky. Dvě zahraniční pěvkyně měly podle ní příliš práce s party původně určenými kastrátům. Vložená energie nestačí, pokud v hrdle chybí více zvuku a techniky.

Drápelová se, stejně jako Havlíková, pozastavuje nad počtem repríz. Připomíná, že Olympiádu vybral ještě bývalý šéf opery Jiří Heřman. Koprodukční projekt ale po třetím představní končí a jede do ciziny. Když už se tedy něco v Národním divadle povede, nehraje se to – zoufá si Drápelová.

Pro inscenaci je určující nastudování dirigenta Václava Lukse i vedení režisérky Ursel Herrmanové – to už jsou slova Petra Vebera z Hospodářských novin. Podle něj se podařilo propojit vášeň pro přesvědčivost a dokonalost staré hudby, která je přes historizující zvuk vzdálena akademičnosti.

Dita Hradecká na stejné straně Hospodářských novin vede rozhovor s ředitelem La Scaly, Stéphanem Lissnerem, který si nastudování Olympiády osobně nenechal ujít. Na otázku, jakým výzvám dnes světoví operní ředitelé čelí, odpovídá prozaicky:

Veřejné výdaje na kulturu se v Evropě dramaticky krátí. Jsou dvě cesty: zvýšit vstupné, nebo zmenšit výdaje. Naším úkolem, uvádí Lissner, je neohrozit uměleckou úroveň. Dalším úkolem je udržovat tradici velkých děl, ale zároveň objevovat nová. Jako v případě Myslivečka.

O zhodnocení nastudování Olympiády požádala Lissnera i Jana Machalická. V Lidových novinách umělecký ředitel milánské La Scaly superlativy nešetří. Podle něj je představení perfektní odpovědí na řeči o krizi. A vzkazem politikům, kteří nechtějí dávat peníze na kulturu, protože si myslí, že to nemá smysl.

Lichožrouti se vracejí! Hlásá titulek Mladé fronty Dnes. A Klára Kubíčková jedním dechem dodává: bohužel už poslední. Pavel Šrut a Galina Miklínová stvořili před čtyřmi lety ve svých Lichožroutech kult. Třetí díl se jmenuje Lichožrouti navždy.

Začíná přímo tragicky – milému profesu Kadeřábkovi se nedaří přilákat spřátelené lichožrouty ani na Nonstop ponožkovou jídelnu. Zase je to vtipné, napínavé a nečekaně zašmodrchané čtení. Závěr se povedl tak, že člověk slzí a do toho se chechtá, soudí Klára Kubíčková a poslednímu dílu Lichožroutů dává 80 %.

A hned vedle ilustrace Galiny Miklínové zdobí kulturní stránku Mladé fronty Dnes fotografie ze snímku Jedlíci. Od Mirky Spáčilové si film vykoledoval pět procent. A proč? Je to podle ní jedním slovem šmíra. Špatně sejmutý zvuk, kamera neostří, co záběr to sponzorský vzkaz a dramaturg neviděl text ani dalekohledem. Pět procent získává film podle Spáčilové jen jako hold páru, který dokázal ze sálu odejít po půlhodině, přestože si zaplatil premiérové vstupné dvakrát 179 Kč.

A že to nestojí za to, si myslí i Věra Míšková. V Právu píše o tom, že bývalý učitel Tomáš Magnusek, dnes z dopuštění vlastního nedostatku soudnosti herec, producent, scénárista a režisér, vysílá do světa další film zapáchající absolutní absencí všech zmiňovaných řemesel, o talentu nemluvě.

Nazvat Jedlíky amatérským filmem by podle Míškové byla urážka všech skutečných amatérských filmařů. Jedlíci jsou jen praktickou ukázkou neumětelství. I proto Právo hodnotí snímek čistou nulou.