Výběr z denního tisku, 19. března

Už na loňském pohřbu Ivana Jirouse uvažoval podle Mladé fronty Dnes režisér Ivo Krobot o scénickém ztvárnění Magorových textů i obrazů z jeho života. K jeho básním teď v brněnském Divadle U stolu přidává ještě deníkové záznamy jeho dcery Františky Jirousové.

Výsledný dojem je zahlcující, i když není přidána žádná další nadstavba nebo metafora. Slovo zahlcující Jana Soukupová v článku používá v dobrém smyslu – oceňuje procítěný herecký výkon Jana Kolaříka, který básníka neparoduje, a věrohodný výkon Petry Bučkové v roli Magorovy dcery. Mladá fronta Dnes dává Magorovi 95 %.

Strýček Váňa v Národním divadle ukazuje na špatnou kondici činohry. Myslí si to Marie Reslová a v Hospodářských novinách píše: „Přistoupíme-li k Čechovovským hrám s dopředu jasným plánem, snadno uvízneme v pasti selektivního čtení.“ Podle Reslové jsou zásadní momenty vztahů mezi postavami interpretovány buď povrchně, nebo je ilustruje výtvarná zobecňující symbolika.

Celek působí nesourodě, zmatečně a odtažitě a nijak nerezonuje s naší zkušeností. I proto ve výsledku nudí. Činohra Národního divadla ukazuje, že není v dobré kondici, ale v jakési zvláštní panice. Chybí přesvědčivost a někdy i pouhé divadelní řemeslo. Uzavírá svůj článek Marie Reslová v Hospodářských novinách.

V Lidových novinách se nad stejnou inscenací zamýšlí Jana Machalická. Podle ní by zřejmě tohle režijní pojetí mělo šanci na úspěch, kdyby byla inscenace lépe obsazena. Nejautentičtější výkon podává Igor Bareš jako Vojnickij, ale i na něm je vidět, že se v roli příliš necítí. Jeho Váňa působí nejvíc jako smutný pes, který vyčítavě upírá oko.

Doktor Astrov Martinu Pechlátovi vysloveně nesedí, bezradně se uchyluje k ironii a různým polohám nadsázky. Soňa Kateřiny Holánové je stále v hysterické tenzi, která se projevuje záměrně důkladnou dikcí. I Serebrjakov Františka Němce působí jako postava z jiné hry, píše v Lidových novinách Jana Machalická.

Na téže straně téhož listu tatáž divadelní kritička přikládá k úvaze, zda by nebylo vhodné proměnit vedení pražského divadla Archa. Nejen odborná veřejnost podle Machalické sleduje divadelní program Archy s mračnopozorem. Divadlo jednoduše není tím, čím bylo krátce po revoluci. Tehdy Archa fungovala jinak – vozily se do ní špičkové zahraniční produkce.

Přišlo ale nové tisíciletí a tým Archy si s ním neporadil – nabízí nevyhraněnou a jasně neprofilovanou dramaturgii. Machalická vyzývá ke střídání stráží. A i když píše, že nechce být osobní, nabízí za Ondřeje Hraba alternativu. Jiří Havelka zatím neuspěl v klání o divadlo v centru Prahy a Archa by pro něj podle článku Lidových novin byla jako dělaná.

K nedožitým 90. narozeninám připravila pražská galerie Artinbox prezentaci fotografií Václava Chocholy. Výstavu navštívil Jan Šída a v Právu píše o scenérii měst, portrétech osobností, sportovních momentkách i historické reportáži Václava Chocholy.

Chochola je schopný přesvědčit pozorovatele, že tak, jak mu skutečnost předkládá, se opravdu udála. Při detailním sledování určitého snímku má divák dojem, že i on je zasazen do dění a je jeho přímým aktérem.

Dobře to ilustruje fotografie Ulička. Jan Šída má ze snímku dojem, jakoby se ocitl na ulici a potkal skutečnou, možná filmovou hvězdu. Fotografii i článek najdete spolu s hodnocením 90 % v dnešním Právu.