Výběr z denního tisku, 21. února

Praha si pohrává s myšlenkou postavit nový koncertní sál pro 2 500 lidí. Spekulace o tom, kde by mohl stát, a hlavně, kdo ho zaplatí, přináší Mladá fronta Dnes. Česká filharmonie by podle svého ředitele Davida Marečka velmi uvítala nový sál. Pražský primátor Bohuslav Svoboda, milovník vážné hudby, zdůrazňuje, že o přestávce by po sobě lidé neměli v chodbách šlapat, a dodává:

„Je to prezentace celé země. Praha sice potáhne trakař, ale stát by měl mazat jeho kolečka,“ říká o stavbě nového koncertního dómu století primátor Svoboda. Podle jeho poradní skupiny by budova měla komunikovat s Pražským hradem, případně i s řekou a mělo by jít o pozemky města. Kritéria splňuje šest míst, ze srovnání Mladé fronty nejnadějněji vypadá prostor kolem stanice metra Vltavská nebo Špejchar, kde měla u Letenské pláně stát Národní knihovna.

Mladá fronta otiskuje filmové recenze Mirky Spáčilové. Ze srovnání nejlépe s pětašedesáti procenty vychází němá Sněhurka. Nevšední verze pohádky bratří Grimmů o víkendu získala deset španělských výročních cen zvaných Goya a není se čemu divit. Stylová pocta černobílé němé éře musí členy filmové akademie těšit ještě víc než labužnické diváky.

Pětapadesát procent dostal od Spáčilové francouzský snímek Láska všemi deseti, který připomíná salonní veselohry plné staromódního naivismu, včetně toho hereckého.

Zajímavostí je, že zvuk rachotících psacích strojů ve filmu vyrábí třicítka přebornic v psaní všemi deseti z Česka, jinde tolik zručných písařek producenti nenašli.

Stejný snímek, stejnou známkou hodnotí Právo. Nápad natočit film z prostředí závodů v rychlopsaní na stroji je originální. Jenže v příběhu je předvídatelná takřka každá minuta, přitom se Láska všemi deseti vleče dlouhé dvě hodiny, píše Věra Míšková.

Právo přináší také rozhovor s hudebním producentem a hudebníkem Borisem Carloffem. Jaroslav Špulák ho konfrontoval s provokativním tvrzením: Když nahraje producent album a uspěje s ním v ceně kritiků, může to znamenat, že česká hudební scéna je trochu nemohoucí. Carloff odpovídá:

„Česká hudební scéna je malinkatá. Je tu málo kapel, jedna druhé často nepřeje úspěch, pomlouvají se. Tenhle rybník je trochu zahnívající, čím méně je v něm štik, tím méně se větrá.“ Říká Carloff, který slíbil polovinu z částky 60 tisíc korun, jež dostal při přebírání cen Apolla, věnovat na psí útulek.

Kateřina Slámová Bartošová z Lidových novin se byla podívat v Mahenově divadle na premiéře Sedmé pečeti. Činohra brněnského Národního divadla se s hostujícím režisérem Jiřím Nekvasilem pustila do adaptace klasického titulu světové kinematografie. Inscenace je ukázkou, jak obtížné je obhájit důvody přepisu filmové předlohy.

Nekvasilova adaptace ztrácí lehkost, divadelní řinčení smrtí, morem a koncem všeho je na jevišti Mahenova divadla právě jen řinčením. Někdy působivým, jindy nechtěně komickým. I výtvarné řešení má sklon k popisnosti, těžkopádně působí i nutnost absolvovat známý příběh se všemi jeho detaily. Nestylizované herectví stahuje příběh do přímočaré roviny bez tajemství.

Tomáš Weiss z Hospodářských novin píše o debutu, který čtenáři vytrhá peří. Nícení Ivany Myškové je podle něj pozoruhodné z několika důvodů. Dýchá nezvykle bohatým jazykem a má odvahu. Autorka sama vysvětluje, že se snažila vyjádřit rozmlžený stav mysli, ale i těla hlavní hrdinky, které neupírá značnou autobiografičnost.