Výběr z denního tisku, 25. června

Za festivalem United Islands se ohlíží Honza Vedral v Mladé frontě Dnes a soudí, že jinakost se festivalu vyplácí. Především neotřelou dramaturgií. Z ní autor článku vyzdvihuje například málo známou britskou kapelu O. Children. Jejich temné, postpunkové písničky, ale především nenucenost zpěváka Tobiho O’Kandiho zlomily publikum.

Britské duo Jazzsteppa ozdobilo současnou taneční hudbu trombonem a publikum přimělo k nadšeným reakcím. Stejně tak holandská formace Kraak & Smaak, kterou s nadsázkou Honza Vedral srovnává s českou kapelou Monkey Business. Letošním pražským ostrovům dává 80 % a uzavírá, že plán představit na festivalu tisícům lidí hudbu z jiného než hitparádového pohledu, letos znovu vyšel.

Sté výročí narození sochaře Karla Hladíka připomínají Lidové noviny očima Michala Cihláře, jehož teta před třiatřiceti lety vybudovala stálou expozici Hladíkových děl na zámku v Rychnově nad Kněžnou. Hladík nemluvil o sochách jako o umění, ale jako o práci.

A věděl, co říká: dva roky pracoval v lomu jako kameník a dalších jedenáct let, před přijetím na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, jako kamenosochař. Jeho dílo je obsáhlé a zahrnuje komorní figurální plastiky i množství portrétů. Za všechny Zeď popravených v Památníku Terezín nebo pamětní desku Franze Kafky v Praze.

Jiří Peňás navštívil sobotní koncert Julia Iglesiase a svůj zážitek shrnul na stránkách Lidových novin i těmito slovy: cukrkandl s kravatou, seladon Julio. I když zůstala hala O2 poloprázdná, diváci si koncert užili. Ze dvou třetin ho tvořily převzaté anglicky zpívané písně, s nimiž Iglesias nakládá jako cukrář připravující dárkové balení s mašličkou navrch.

Podle Peňáse zní Juliův hlas jako holubí vrkání či kňourání statného vilného kocoura nebo člověka, který se dobře nají a jen si tak spokojeně mručí. Zlatým hřebem bylo společné vystoupení s Karlem Gottem, který se v porovnání s Juliem rozhodně neztratil.

Vladimír Říha přidává svůj pohled na koncert v Právu. Vyzdvihuje to, že Iglesias díky své jazykové výbavě může zpívat kromě španělštiny taky plynně italsky, francouzsky, anglicky. Není divu, že patří k nejznámějším jménům hlavního proudu populární hudby nejen v latinském světě. Vystoupení španělského zpěváka dává 90 %.

Stejné hodnocení dostalo od Marcela Benoniová v Právu vystoupení japonského tanečníka Saburo Teshigawara. Ten se ukázal v rámci festivalu Tanec Praha v pražském divadle Archa. Jeho partnerem v sólových partech byly ruchy velkoměsta smíchané s mozartovskými motivy klavírních koncertů.

„Mozart musel v duchu tančit, když svoje skvosty skládal. Jeho hudba dýchá každým tónem,“ říká Teshigawara, který působí na mnoha světových scénách jako choreograf, režisér, výtvarník i filmař. Inscenuje i operní díla například v Paříži nebo v Benátkách. Tokijský soubor Karas založil v roce 1985 a také tanec vyučuje.

Pavel Bobek dnes v pražském Divadle Bez zábradlí pokřtí novou desku Kruhy. Při příležitosti křtu s ním přinášejí Hospodářské noviny rozhovor. Desce Kruhy vévodí písně převzaté od zaoceánských autorů, Ivan Hartman se ho proto mimo jiné zeptal, zda je možné být ještě v pop-music originální.

„Občas někdo trhne oponou a je to jinak. Dylan trhnul oponou, Beatles také, ale jsou to hrobaři rokenrolu. Můj milovanej rokenrol pokazili,“ říká Pavel Bobek. V rozhovoru se také přiznává, že mu současná country říká strašně málo, že ji nestíhá sledovat. Zároveň ale nesouhlasí s tvrzením, že by žil z podstaty: „Já podstatu prohlubuju ... Žít z podstaty, aby měla konzistenci, zvelebovat ji, to je důležité. Neuhýbat. Když je něco opravdu krásné, tak to zůstane pěkné i po čtyřiceti letech,“ říká v Hospodářských novinách Pavel Bobek.