Báječné Léto s Michalem Vieweghem - oddechový čas pro Švandovo divadlo

Podotýkám ale, že to není nic pro divadelní labužníky. Znovu se ukázalo, že populární Viewegh se sice dobře čte, svým způsobem vyprávění však není pro scénické ztvárnění příliš vhodný. To je patrné z obou adaptací. Navíc je tu prvek, který může některé diváky potěšit, jiné naopak pohoršit. Oba kousky totiž nabízejí zvláštní pohled na život, nahrávající tradičnímu balíkovskému českému pohledu. A jsou-li vynechány některé Vieweghovy zlehčující komentáře k situacím, nadsázka není ani příliš komická. Spíše se umocňuje trapnost konkrétním postav i situací a jejich modelovost.

To platí v různé míře o obou inscenacích. Román pro ženy (režíruje ho Daniel Hrbek) budou diváci chtě nechtě srovnávat se stejnojmenným filmem, který má ovšem jiná pravidla a možnosti vizuálních efektů a skoků v čase. V tomto případě (navzdory obsazení televizních hvězd Jiřího Langmajera a Ljuby Krbové, doplněných půvabnou Karolínou Stehlíkovou) vyznívají monology i dialogy postav většinou nepřesvědčivě a v daném kontextu až hloupě. Problém vidím v tom, že v inscenaci chybí výraznější divadelní stylizace i nadsázka. Trojka hereckých představitelů se uchyluje k vlažnému televiznímu minimalismu, který na divadle nevypadá příliš přesvědčivě. Ano, Langmajer je skutečně tím mužským idolem středního věku, Krbová vypadá skvěle, ale po herecké stránce jim na scéně vycházejí spíše jakési podivné neživotné modely. A tak jediným oživením je Bára Poláková jako věčně hledající a mužskou zradou deprimovaná Lauřina kamarádka, podaná s chvílemi až drastickou komediální nadsázkou. Diváci doslova číhají na to, aby se mohli zasmát (spolehlivě v tomto směru působí slova se sexuálním podtextem). Ale příležitost ke smíchu nacházejí i ve chvílích, kdy to není na místě. Co si myslet o „komické scéně", kdy hrdinky tváří v tvář sousedovi, který přišel oznámit smrt své ženy na rakovinu, zahluší scénu svým opileckým tlacháním o svých milostných prohrách?

O něco lépe ve scénickém provedení dopadla Biomanželka v režii Dodo Gombára. Navzdory vyprávěcímu stereotypu, který převažuje nad akcí, i poněkud pochybným (ale mnohým divákům zjevně sympatickým) názorům na život, je tento příběh o střetech mužského a ženského ega přece jen působivější, a v jednotlivostech komičtější. I když vyznění, v němž zvítězí všeobjímající smířlivý pohled, ve světle průběžného zesměšňování ženské snahy o vybřednutí z manželského stereotypu, působí přece jen dosti nevěrohodně. Nicméně, podařilo se tu přece jen nabídnout výraznější divadelní stylizaci - jak ve využití přechodů od reálu k retropohledům, tak monologických výstupech na „platformě," kde se manžel (Filip Čapka) a Dula (Kristýna Frejová) vzájemně vystrkují, aby zaujali místo jedničky. V osudu manželky (Petra Hřebíčková), která se „vyzdvižena z šedi života" do VIP prostředí proměňuje a k nelibosti manžela emancipuje, lehce zazní i jistá autenticita problémů dnešních žen. Navzdory obecně hlásané rovnoprávnosti žen je u nás stále převaha mužů, kteří dosud neopustili v myšlení model ženy jako matky, milenky a uklízečky v jednom, která by měla být vděčna za mužův zájem. Jak se ovšem ukazuje, mnohým divákům (a soudě podle smíchu v hledišti, i divačkám) tento model mužského šovinismu a pojetí ženy jako slepice vyhovuje a s vděčností se mu zasmějí.

Berme tedy Léto s Michalem Vieweghem nejen jako relax pro diváky, ale i tvůrčí tým Švandova divadla, který si po sezóně pro diváky velmi náročných titulů rozhodl vyzkoušet i lehčí múzu.