Brand/ Oheň - recenze Jany Soprové

V oficiální charakteristice se uvádí, že Brand/ Oheň je klenuté mystérium s prvky bystré frašky. Ano, právě tak vypadá inscenace Štěpána Pácla, na jejíž premiéře se v dusné „black box" zkušebny Švandova divadla v Preslově ulici sešlo úctyhodné množství mladých herců z různých divadel a nebývalé množství jejich kolegů se objevilo v hledišti. To bylo pro mě znamením, že tady opravdu o něco jde, a že stojí za to být přitom.Hrdina Brand je pokládán za pandán k Peeru Gyntovi, a je předobrazem dalších nesmlouvavých, a tedy obtížných Ibsenových hrdinů. Lidé tíhnou spíše k hrdinům rozporuplným jako Peer Gynt nežli tak celistvým jako Brand. Koncepce fanatické touhy po dokonalosti, po absolutní pravdě, po naplnění hesla" všechno nebo nic, vypadá jako neživý konstrukt. Zvláště dnes, kdy víra ztratila svou vážnost a sílu. Bradova zatvrzelost a absolutní oběť ve jménu nehmotného ideálu se pak může jevit jako absolutní egoismus a lidská necitlivost. Není tedy divu, že postava bývá často interpretována jako fundamentalistická a konzervativní. Tvůrčí tým se nelehkého úkolu inscenovat tento vášnivý, diskutabilní příběh ujal s velkou odpovědností, zaujal přesnou stylizací i vyvážeností jednotlivých prvků - od pečlivě propracovaných, symbolicky laděných scénických detailů, přes neobvyklý harfový doprovod po přesnou hru protagonistů. Na počátku se objeví postavička bláznivé Berty, v podobě růžového králíčka (Pavla Beretová). Můžeme ji brát jako ztělesnění přírody, symbol smrti, ale také ironického průvodce příběhem. Všichni účinkující jsou po celou dobu přítomni, svá místa v pozadí scény opouštějí ve chvíli, kdy aktivně vstupují do děje.Brand (Miloslav Konig), křečovitě strnulý a vnitřně rozlícený, vypadá jako černý pták. Na počátku obřadně rozkládá sněhobílé plátno na stůl, který se táhne po celé délce prostoru scény. Právě toto neposkvrněné plátno je jedním z artefaktů, který se v průběhu děje nápaditě proměňuje v nejrůznější scénické prvky, symboly - chvíli je rozbouřenou řekou, ale také příbytkem v horách, symbolickým poutem mezi Brandem a Agnes či jejich společným potomkem. Příběh je vlastně zřetězením různých setkání, z nichž některá mohou být osudová, mnohdy ale spíše exemplárním ideovým střetem charakterů a vyhraněných názorů. Mnohé z postav jsou značně groteskně zkresleny. Karikatury starosty (Jiří Panzner) či jednotlivých typů venkovanů jsou pochopitelné a výstižné. Není však příliš jasné, proč postavy matek jsou hrány muži (např. Richard Fiala v roli Brandovy matky). V kontrastu s těmito karikovanými postavami výrazně vystupuje do popředí postava ideální ženy Agnes (symbolické jméno vychází ze slov Agnus dei - beránek boží), tedy osoby, která jediná dokáže obětovat Brandovy vše, včetně života. Lucie Štěpánková ji hraje s pochopením pro jemné nuance ženské povahy, svou absolutní oběť dává opravdově, byť velmi bolestně. Právě její scény s Brandem- ať už jde o okouzlení a symbolické vzájemné odevzdání, tak i o jímavou scénu ztráty syna a její cestu ke smrti - patří k emocionálně nejpůsobivějším vrcholům inscenace. Silně ovšem působí i mužská koncovka - kdy Brand opuštěn všemi a vším s vysokým nasazením běží stále vpřed, vstříc svému nedosažitelnému ideálu. Přitom ale běhá stále dokola jako veverka v kole, a jakoby mimochodem poukazuje marnost svého konání. Inscenace je tvůrčím týmem pojata s náležitou vážností, ale cítíme v ní i příjemnou hravost (například ve zpívaných pasážích), smysl pro bizarnost a absurditu. Zkratkovitě přesná je charakteristika jednotlivých charakterů. Je zvláštní partiturou, ve které se propojuje hudební, hlasová i pohybová složka v působivé postmoderní divadelní vizi. Exkluzivní lahůdka pro divadelní labužníky.