Calypso ve Strašnicích - recenze Jany Soprové

Dá se říci, že současný dramatik Ronald Schimmelpfennig u nás patří k nejznámějším autorům německé oblasti. Z necelé dvacítky jeho děl se u nás představilo už šest her. V Schimmelpfenigově pojetí je život tak trochu hrou, ve které se prolíná realita s mystikou, a prvoplánové fráze získávají v kontextech hlubší významy. Podobně je to i u hry Calypso, napsané na objednávku Schauspielhaus v Hamburku a uvedena byla v roce 2008. Děj je velmi jednoduchý - lékařský pár s pubertální dcerou přijede na zdvořilostní návštěvu k realitní makléřce a jejímu příteli. Setkáváme se s nimi, ve chvíli, kdy jejich víkendová projížďka na lodi Calypso skončila potopením zpuchřelé kocábky, takže celá posádka je nucena mokré šaty nahradit osuškami. Všechno jídlo na piknik se potopilo s lodí, takže zbývá jen značná zásoba alkoholu. Jak narůstá hromada prázdných lahví a hladina alkoholu v krvi celé společnosti stoupá, počáteční lehce afektovaná zdvořilá diskuse se mění v proud paralelních monologů na nejrůznější témata.. Mluví se o realitách, bohatství, společenské prestiži, podvodech, ale také o nemocích a smrti. Pozornému divákovi se tedy nabízí studie povah a charakterů jednotlivců. Jsou to vesměs příslušníci střední vyšší třídy, jinými slovy žádní lůzři, ale divák postupně nabývá dojmu, že se tu sešla partička pěkných zrůd. Nejaktivnější je Marion Evy Režnarové, šarmantní hostitelka, zvyklá poutat na sebe pozornost. Zprvu sympatická osoba se před očima proměňuje v panovačnou , línou a poživačnou paničku, která se dobře vdala a po smrti manžela si pořídila mladšího partnera. Günter (Leoš Noha) je si vědom svého postavení, a víceméně rezignovaně jí dělá poskoka. Syn Christian z prvního manželství(Jan Hofman) se uzavírá do vlastního, poněkud blouznivého pubertálního světa, a prakticky s nikým nekomunikuje. Do téhle zvláštní rodinky patří ještě postava mrtvého otce (Milan Stehlík), který se jako stín pohybuje na scéně, ale pro zdejší společnost je neviditelný. Druhý pár představuje manžele, kteří si už za léta všechno řekli, a v podstatě se spolu nudí. Erich Rudolfa Stärze se rád poslouchá, a okouzluje. Když není koho, vystačí si sám. Občas z něj sice vypadnou zajímavé příběhy, pseudofilozofické řeči, ale chvílemi se stává nesnesitelným. Jeho manželka Susanne (Jitky Prosperi) si už zvykla na jeho dominanci, někdy ji to irituje, ale většinou jen otravuje. Tanja (Lena Ouhrabková) má ze svých rodičů doslova alergii. Podivná vyrážka, která se jí objeví po celém těle, ale rodiče zjevně nevzruší, zdá se, že na něco takového si už zvykli. Vzájemné vztahy, ať generační či partnerské, jsou na bodě mrazu a až zarážející lhostejnosti. Celé to soirée připomíná ze všeho nejvíc loupání cibule, kdy na konci nezbývá nic, jen spousta prázdných slupek. Setkání končí, když hostitelé přinesou hostům konečně náhradní - trochu hastrošské šaty- a ti odcházejí. Z celého kousku máme dojem, že autor si s postavami jen tak pohrává, stejně jako si pohrál s názvem hry. Symbolicky je Calypso název lodi, která se potopila, protože o ní majitelé dostatečně nepečovali - stejně jako jsou (ze stejného důvodu) na dně veškeré vztahy mezi protagonisty. Nicméně slovo Calypso má mnoho dalších významů, které mohou přidat hře na mnohovrstevnatosti. Je to jméno řecké nymfy, která zdržela Odyssea na svém ostrově celých sedm let, je to také název pro tajemný mystický prstenec Saturnu, pestrobarevnou orchideu či pro trinidadský tanec domorodců, při kterém improvizují verše na banální, ale i humorné náměty. A tak v Schimmelpfenigově hříčce můžeme podle momentální nálady najít svědectví o existenciální bezvýchodnosti světa a lidského žití, ale také ji společně s kritikem první hamburské inscenace definovat jako pouhé „Tlachání mezi dvěma světy."

Poslechněte si také:David Czesany byl 12.4. 2010 hostem Mozaiky