V Divadle Ungelt nahlíží ženský úděl ze dvou stran

Dva autoři napsali hru pro dvě herečky, nebo lépe dva komici napsali revue skečů pro dvě komičky. Jak chcete - obojí je pravdivé. Pierre Palmade a Christoph Duthuron jsou zkušení herci, ale také baviči. Mají smysl pro gag, pro krátké vypointované scénky a vědí, co se divákům líbí. Vyhledávač divácky atraktivních titulů Alexandr Jerie toto francouzské dílko přeložil a dal mu český název Na útěku (přesný překlad zní Uprchlice). Pro Ungelt je získal Milan Hein, oslovil spřízněného režiséra Ladislava Smočka a nabídl spolupráci dvěma herečkám, které jsou zvyklé pohybovat se na velké scéně - Janě Štěpánkové a Zlatě Adamovské. Hru jim věnoval k jejich životním výročím, a zdá se, že dámy přijaly tento dárek s radostí.

Nejde o námět ojedinělý - půdorys hry, kdy se na cestu za osobní svobodou vydávají dvě ne už nejmladší ženy, známe třeba z Premiéry mládí nebo Thelmy a Louisy. Nicméně, je to téma věčné a tedy herecky i divácky vděčné.

Vzhledem k tomu, že oba autoři pocházejí z kabaretního světa, nedočkáme se - naštěstí - sladkobolného smutného závěru. Je to hra o naději, o hravosti, o svobodě vlastního já. Taková cesta k sobě samým nepotřebuje mnoho rekvizit, jsou-li k dispozici dvě zdatné zkušené herečky s potřebným charisma.

Na počátku se před námi ze tmy vynoří žena sedící na kufru, marně čekající, zda jí někdo zastaví. Je to Margot, která se vzbouřila v den dceřiných osmnáctin a odešla z domova do temné noci. Vzápětí se objeví další žena, Claude - ta zase pro změnu utekla z domova důchodců. Z počáteční vzájemné nesympatie se stává pravé žensky spiklenecké přátelství. Dámy se společně vydávají na pouť, na které poznají nejen mnohá dobrodružství, ale hlavně cenu přátelství, které se nedá koupit za žádné peníze.

Ženský úděl je tu nahlížen ze dvou stran - Margot sice vypadá na první pohled rázněji, ale ve své podstatě je to domácí puťka, to Claude si žila krásným bezstarostným životem, který kromě manžela zaplňovala armáda milenců. Nikdy se vlastně nedozvíme, jestli to tak doopravdy bylo. Nicméně, na cestě, která se skládá z deseti zastavení, se o nich dovíme mnohé...

Margot Zlaty Adamovské na nás zpočátku působí jako odhodlaná, poněkud ordinérní ženská, která si umí dupnout. Teprve postupně začneme chápat, že je to jen maska, obrana proti sobě samé. Ve své podstatě je totiž nejraději hospodyňkou (vždyť už na první zastávce je ochotna vrhnout se do nového "otroctví" a sloužit sedlákovi, který jim poskytl nocleh), teprve Claude jí umožní leccos pochopit, osvobodit se, stát se sama sebou. Claude Jany Štěpánkové je jako perlivé šampaňské - má v sobě esprit francouzské dámy z vyšší společnosti, která si vždycky dokázala užívat života. Je obdivuhodná, a my jen pozvolna odhalujeme, že právě lehkovážný přístup k životu se jí nakonec vymstil, když ji syn po smrti manžela odsunul do domova důchodců.

Jak už jsem naznačila, spíše než o psychologicky hluboký text jde o lehce nahozenou revue, v níž se - přerušovány blackouty - řadí za sebou jednotlivé vypointované scénky. Ovšem Jana Štěpánková a Zlata Adamovská ukázaly, že jsou schopny zvládnout i tento žánr. Pohrávají si radostně a se zaujetím se situacemi, které jim scénář poskytuje - ať už se pohybují v opuštěném nočním lese, ve fiktivním chlévě na farmě, v prázdném domě, kam se vloupají jako amatérské zlodějky či jako dočasné vězeňkyně. Je to zkrátka příjemná herecká příležitost pro dvě zralé herečky, která jistě potěší především ženské - věkově spřízněné - publikum.