Hra Jerusalem sklízí úspěch na britských scénách

Před pár dny byly vyhlášeny v Anglii prestižní ceny novin Evening Standard. Vedle původní hry Enron a nové inscenace hry Tenneseeho Williamse, patří hra Jerusalem. Více v příspěvku Jany Soprové.

V letošním sklizni původních her, které se objevily na londýnských scénách, patří mezi favority hra Buze Butterwortha Jerusalem, kterou uvedlo Royal Court Theatre.

Název hry Jerusalem odkazuje ke stejnojmenné básni Williama Blakea, která velebí anglický venkov jako zelenou a příjemnou zemi (tedy cosi jako zemský ráj napohled). Butterworth tuto starodávnou představu venkovské idylky převrátil, a hlavním hrdinou své hry učinil notorického povaleče, vyvrhela, který přežívá v maringotce na kraji lesa. Režie se ujal Ian Rickson, který režíroval už dvě předchozí Butterworthovy hry. Scénograf Ultz zabydlel scénu opravdovými stromy, objeví se tu dokonce živá zvířata - slepice a želva. Děj se odehrává kolem maringotky na kraji lesa, jejímž obyvatelem je živočišný Johnny Rooster Byron, někdejší motorkář, nyní drogový dealer, který umí báječně vyprávět příběhy alá Baron Prášil. Přitahuje ke svému romantickému obydlí nejen veškerou místní mládež, ale i nejrůznější podivná individua. Je to vyděděnec, kterého kritici popisují jako něco mezi Falstaffem, Krysařem a Šeherezádou. Je to postava, kterou jsou jedni fascinováni, druzí zhnuseni. Podobně to je i u diváků... Tříhodinová komedie, podobně jako většina her uváděných v RSC, je ve stylu tzv. coolness dramatiky a její jazyk je velmi drsný.

Příběh se odehrává na svátek svatého Jiří. V městečku je trh, a po Johnnym je sháňka. Děti chtějí, aby s nimi šel do města, místní policejní úředníci se mu snaží předat příkaz k vystěhování, kumpáni ho shánějí kvůli přísunu drog a alkoholu. Zprvu humorná oslava anarchistické volnosti se postupně zvrhne v masakr, v boj o přežití. Autor společně se svým hrdinou na konci dává najevo, že v dnešním světě už není místo pro takový typ anarchistických bouřliváků. Kritika uvádí paralelu s osudem Falstaffa poté, co jej odvrhl jeho někdejší veselý kumpán princ Jindra, když se stal králem. Sebevědomý mluvka a bavič poznává, že právě jeho nejoddanější obdivovatelé jsou schopni dopustit se na něm největší zrady a dokáže se mstít...

Kritika se shoduje na tom, že Mark Rylance v roli Johnnyho je horkým kandidátem na veškeré herecké ceny roku. Pozoruhodné je, že Rylance, někdejší ředitel divadla Globe, proslul především jako shakepearovský herec a režisér. Pro všechny, kdo znají jeho herectví, se však v této roli proměnil neuvěřitelně. Tento herec, v civilu introvertní intelektuál, hraje svého hlučného, sprostého vandráka tak, že kritika se předhání v superlativech. Charles Spencer v Daily Telegraph píše: "Rylance je přirozeně charismatický, ve chvílích, kdy začne vyprávět své neuvěřitelné příběhy, je obklopen tajemnou aurou, takže všichni kolem něj ustupují do pozadí. Ve scénách s šestiletým synem vykouzlí směs něhy a strašlivé samoty, takže je pro diváka přímo bolestné jej sledovat."

Benedict Nightingale v The Times líčí: "Byron Marka Rylance je anarchistický lotr, cikánský král, mytologizovaný svou družinou složenou z nezletilých dívek a povalečů. Henry Hitchings v The Evening Standard glosuje: "Stejně jako básník, jehož příjmení Johnny nese, je bláznivý, zlý a nebezpečný. Ale zároveň je kuriózní heroickou postavou, majestátní navzdory všem úchylkám." Ben Dowell v The London Paper dal inscenaci nejvyšší hodnocení - pět hvězdiček z pěti: "Hra je tragickou a zároveň bujarou vizí života v anglické venkovské komunitě. Byron je Klubkem moderních dní, který stojí v čele bláznivé anarchistické oslavy, ale také vyděděncem, který přitahuje nezletilé dívky, něco mezi mytickým obrem a cikánským králem. Byť je vše podáno s komickou nadsázkou, je to komplexní - nepříliš veselý - příběh o Anglii a Angličanech, o mizejícím světě démonických kouzel."