Kamil Halbich září jako Casanova ve Švandově divadle

Rakouský dramatik Arthur Schnitzler, žijící na přelomu 19. a 20. století, se rád rýpal ve vztazích mezi mužem a ženou. Vůbec nejraději měl erotickou stránku těchto vztahů a fenomén nevěry. Nejinak je tomu i u hry Casanova v lázních, kde si pohrál se zamotanou historkou o tom, jak se slavný milovník při záletech zmýlil, aniž to poznal.

Radovan Lipus se s titulem Casanova v lázních setkal v roce 1994 v Ostravě, a už tehdy překladatel Vojtěch Jestřáb po dohodě s ním převedl původní volný verš do prózy, aby tak hru zbavil rétoričnosti. To se ovšem tak docela nepodařilo takže nám při záplavě konverzačních hříček a bonmotů chvílemi probleskne hlavou myšlenka, že v provedení jiného herce nežli vynikajícího Kamila Halbicha v roli Casanovy by tato hra mohla být úmornou nudou. Jako celek je hra plná rokokových kudrlinek jak ve vizuální , tak řečové stránce. A v té záplavě dokonale pojatých formálních detailů - v tom jsou zdejší herci skutečně mistry - se chvílemi význam slov divákovi tak nějak ztrácí.

Je jistě věcí diskuse, nakolik je tento příběh jen lehkovážnou hříčkou, která se se zalíbením shlíží sama v sobě (ostatně jako všichni její hrdinové), a nakolik má smysl v ní hledat nějaké hluboké myšlenky - jak nám napovídá stať v programu, poukazující na problematiku věrnosti či nevěrnosti sobě samému, svému stylu života apod.

Scéna Davida Baziky nápaditě hyperbolizuje rokokové prvky a materiály - vše v pokoji, kde se děj odehrává, je důsledně pomramorováno - včetně kufru či polstrování židle. V pozadí, za skutečným "oknem", které slouží k tomu, aby tudy alespoň jednou prolezl každý z protagonistů, je naddimenzovaná rytinka aleje stromů. Na konci se za oknem zjeví detail zátiší nacpaného lahůdkami. Nejen scéna, ale i rekvizity hrají velkou roli ve vizuálním pojetí hry. Zachází se s nimi jako s reálnými předměty, ale zároveň jsou i symboly. Nejvýrazněji v tomto smyslu "hrají" pytlíky peněz, prohraných či vyhraných předešlého večera, vějíře, jejichž prostřednictvím ženy prokazují své vnitřní pocity, podobně jako pánové s kordy.

Jistá zábavnost hry vyplývá z toho, nakolik se formální chování, pózy, gesta či mimika rozchází se skutečnými pocity protagonistů. Vše, co se hrdinové snaží prezentovat, je totiž svým způsobem falešné či naddimenzované - údajná hraběnka, údajný baron, proslulá tanečnice, unesená dívka. Naopak, o věcech podstatných, se mluví jen jakoby mimochodem.V tomto způsobu hraní, náročném tím, že stačí jen špetku přidat či ubrat, a už je tu přehrávání nebo nuda, si s největším přehledem vedou Kamil Halbich a Klára Cibulková. Halbichův Casanova je přirozený elegán, který bez mrknutí oka a slova překvapení zvládá veškeré prekérní situace, a dokáže situaci vždy obrátit ve svůj prospěch, Cibulkové falešná hraběnka Flaminie stojí rozkročena mezi pózou ordinérní čarodějnice a temperamentní zralé ženy, která ví, co si muži žádají a nedělá si iluze. Ostatní postavy proti nim zůstávají trochu jednostrunné, byť typově dobře zapadají - v milovnické dvojici Andrey a Aniny se představuje Jan Meduna a Eva Leimbergerová, vychytralým partnerem Cibulkové je Luboš Veselý, parodií na zestárlého Casanovu pan von Gudar Stanislava Šárského.Protřelou neapolskou tanečnici si zahrála Natálie Řehořová a číšníka Tita, připomínajícího figurky commedie dell´arte, Jan Hofman. Schnitzlerova hříčka má příjemnou délku, elegantní obal. Ovšem, pokud jde o obsah, osloví vás patrně jen tehdy, řešíte-li podobné problémy v životě.