Tartuffe (recenze)

Na úpravě textu se podíleli dramaturg Zdeněk Janál a režisér Martin Vokoun, autorkou scénografie byla Magdalena Hůlová a kostýmů Aneta Grňáková. Dá se říci, že jednotlivé elementy inscenace jsou bezpochyby zajímavě uchopené, nicméně zatím do sebe jako dokonalá mozaika nezapadají. Jako základní myšlenku celého kusu si tvůrci určili slídilství, vzájemné špiclování, přetvařování se. Jako motto celého kusu bychom mohli uvést orwellovské "Velký bratr vás sleduje." Tato pointa však vyplyne až v úplném závěru kusu.

Na počátku představení jako diváci vstupujeme do pokoje, jehož zdi jsou ověšeny portréty protagonistů. Jsme v domě Orgonově. Úvod v crazy stylu, kdy hlasitá muzika doprovází horečné kmitání jednotlivých členů rodiny, kteří vbíhají a znovu odbíhají jedněmi z trojích dveří, připomene obrazy z Gogolových her. Konečně jsou všichni na scéně, trpně si nechávají vynadat od paní Pernellové, matky Orgonovy (Nikola Bartošová), bizarní dámy s účesem, který jako by byl vymodelován z vycpaných punčocháčů. Další charakteristikou její podivnosti je křídově bílý obličej a složitá krinolínovitá róba. Tuto groteskní stylizaci přejímají i ostatní - ale jen do té doby, než se ocitnou v soukromí. V tu chvíli ze sebe složité kostýmy a odporné pokrývky hlavy shodí, objeví se v moderním oblečení a chovají se přirozeněji. Nicméně, nejistota přetrvává. Oprávněně. Ať se na scéně odehrává cokoli, vždy číhá někde za dveřmi, za zástěnou či za naaranžovaným obrazem. V téhle věčné schizofrenii, nutnosti podřizovat se něčímu dohledu a požadavkům způsobuje, že téměř nikdo není schopen být sám sebou - kromě temperamentní služky Doriny (Marie Štípková), která má pusu dobře proříznutou a s ničím se nepáře. Hodnotit jednotlivé herecké výkony by asi nebylo zcela fair. Řekněme jen to, že nejvýraznější typy z tohoto ročníku už se objevily ve filmu (Anglické jahody - kromě Marie Štípkové Ivan Lupták a Tomáš Klus), event. byly využity už v inscenacích předcházejícího ročníku. Znalec hry si jistě nemůže odpustit otázku - A co Tartuffe? Titulní postava, ztělesnění největšího zlodušství a přetvářky, se objevuje na scéně až po půl či třičtvrtě hodině hry. Jeho pojetí v interpretaci Igora Orozoviče se setkalo se skutečně širokou škálou přijetí - od nadšení po naprosté odmítnutí. To svědčí přinejmenším o zajímavosti jeho typu. Tartuffe přichází na scénu v dlouhém ke krku zapnutém černém kabátě. Má strnulý pohled i tělo, vyjadřuje se odměřeně. Ale v okamžiku, kdy odhodí kabát, objevuje se do půl těla nahé vysportované tělo. Gesto odhazování kabátu evokuje skrytého exhibicionistu a narcise. Pozoruhodný, i když ne vždy technicky povedený konec hry je závěrečná řeč krále, který trestá Tartuffa a Orgonovi odpouští. Někdejší Molierovu verzi o dobrotivém tatíčkovi králi střídá vize zcela současná. Zároveň se totiž v zadní projekci ukazuje, že celý dům je prošpikován skrytými kamerami a všechno dění bylo sledováno jako v reality show. Král je ten největší slídil - Big Brother. A je tu i malý bonus pro zasvěcené. Hlasem krále promlouvá ročníkový vedoucí mladých herců Milan Schejbal. Sečteno a podtrženo - první absolventská inscenace rozhodně není uměleckou prohrou, ale divadelní bomba to není. Nicméně doporučuju všem příznivcům divadla, aby alespoň občas do DISKU zavítali. Přinejmenším je to šance za nízké vstupné nadechnout se trochu jiného divadelního vzduchu.