Marius von Mayenburg: Ošklivec (recenze)

Poprvé jsme měli možnost Mayenburgovu hru slyšet ve formě scénického čtení na podzim loňského roku v provedení divadla Letí. Teprve na malé scéně vinohradského divadla ale dostala skutečný scénický tvar. Je součástí projektu experimentálních inscenací, ve kterých dávají na Vinohradech možnost nejmladší tvůrčí generaci pracovat se zkušenými herci a naopak těmto hercům umožnit "ochutnat" spolupráci s mladými talenty, s diametrálně odlišným pohledem na svět a uměleckou tvorbu. Tentokrát dostala šanci Natálie Deáková, která na sebe upozornila už absolventskou inscenaci Ravenhillových Polaroidů v Disku, nyní kmenová režisérka Činoherního studia Ústí nad Labem.

Před pár lety bychom Mayenburgovu hru nazvali sociálně kritickou sondou do současnosti, dnes s tímto konzervativním termínem trochu váhám. Nazvěme hru spíše lehkou sci-fi v postmoderním hávu. Nicméně posuďte sami - Lette, schopný vývojový pracovník je postaven před fakt, že nemůže kvůli ošklivosti své tváře na veřejnosti prezentovat svůj vynález, protože by odradil potenciální kupce. Tímto zjištěním je natolik zaskočen, že přijme nabídku nechat si obličej změnit drastickou plastickou operací. Získá tím sice prvoplánový obdiv společnosti, ale postupně ztrácí svůj tvůrčí potenciál, rozmělňuje svou osobnost, ztrácí identitu. Navíc zjišťuje, že se stal prototypem pro výrobu krásných lidí, kteří se podobají jako vejce vejci a jsou tedy nahraditelní a vzájemně zaměnitelní. Mayenburg si s tématem honby za povrchní líbivostí zevnějšku lehce pohrává, ale konečné poselství hry je hrozivou vizí.

Text sám o sobě je kontinuální, jedna scéna přechází do druhé, herci s výjimkou Letteho pak vytvářejí postav několik. Na scénu (Lukáš Kuchinka), jejíž pozadí tvoří soustava zrcadel, v nichž diváci mohou v lehce zkreslené podobě spatřit sami sebe, přicházejí herci: Ladislav Frej, Jan Šťastný, Andrea Elsnerová a Jiří Čapka. Připravují se neformálně na "hru". V tu chvíli jsou ještě svými kostýmy (Jana Smetanová) rozeznatelní. Jak ale příběh graduje, postupně svlékají jednotlivé vrstvy oblečení, a na konci zjistíme, že jsou vlastně všichni stejní, zaměnitelní. Obličej Letteho se operací nezmění (tak to předepisuje autor), ale proměňuje se vztah lidí v jeho okolí a tím i jeho vztah k sobě samému. Jména ostatních protagonistů se nemění, mění se jen jejich funkce. A tak Ladislav Frej je jednou Schefflerem, Lettovým šéfem, podruhé stejnojmenným chirurgem, Jan Šťastný Karlmannem, Lettovým asistentem, ale také homosexuálním synem bohaté staré dámy, Andrea Elsnerová Fanny, Letteho ženou, ale také stejnojmennou zdravotní sestrou či bohatou "věčně mladou" 72-letou dámou. Je otázkou, nakolik se diváci budou orientovat v přechodech jedné postavy do druhé, i když herci s nasazením, příjemnou postmoderní hravostí a důrazem na detail proměňují jednotlivé verze svých postav poměrně zřetelně. Jednotlivé situace, repliky a gagy vzbuzují u diváků smích, ale člověk si jakoby mimochodem připomene gogolovskou otázku: Komu se smějete? Sobě se smějete...

Vinohradský debut Natálie Deákové můžeme směle zařadit k povedeným, spolupráce mladé režisérky se zkušenými herci této scény ukazuje, že takové setkání může být divadelně obohacující pro obě strany.