Henrik Ibsen: Arnie má problém (Když my mrtví procitneme)

Název Arnie má problém asi málokomu bude evokovat představu dramatu napsaného otcem evropského realismu Henrikem Ibsenem. A přece je to tak - v Divadle na zábradlí měla pod tímto názvem premiéru hra ze sklonku mistrova života Když my mrtví procitneme v novém překladu Františka Frohlicha. Norský dramatik v ní bilancoval neuspokojivé milostné vztahy, ale především rozporuplnou duši umělce se všemi vzlety a pády a s všemocným egoismem. Režisér Jan Nebeský téma hry pojednává s lehce parodickým úsměvem a přiznává, že to je vlastně téma jeho současného života (můžeme to brát jako nadsázku, ale také vážně). Kdo zná jeho způsob pohledu na svět (který nikdy není zcela dešifrovatelný), se v ní orientují alespoň částečně, ostatní diváci asi zůstanou zírat v němém úžasu. To je ovšem stálý problém či přednost Nebeského intepretací klasických textů, kde většinou nezůstane kámen na kameni, ale základní myšlenky a témata hry zůstávají až podivuhodně nezměněna. Jen jsou sdělována jakoby přes několikanásobný filtr režisérovy obrazotvornosti. A to je výzva - můžeme ji přijmout a nadšeně vychutnávat podivné zákruty autorova myšlení, ale zrovna tak se znechuceně odvrátit. Záleží jen na nás. Celý děj je zarámován do jakéhosi podivného kabaretu života (nápovědou může být projekce klauna na plátno v pozadí, která vykukuje zpoza opony směrem k divákům, ale také periodicky se opakující opanování scény komediantsky pestře postrojenými postavičkami, jejichž přítomnost není zcela jasná). Rekvizity - jako nakloněný stůl s ujíždějící skleněnou deskou, na které je skoro nemožno psát, ale na níž se sem tam válejí protagonisté, je konstantním symbolem vratkosti životních jistot v mnohých Nebeského inscenacích. Stejně tak se znovu objevují obrazy (mnohdy náhodně seskupované a postmoderně mající či nemající další konotace k ději), poukazující na režisérovo znechucení a zároveň fascinaci kýčem (sem patří například šok v podobě nahého amorka na lyžích, klaunská stylizace jedné z ženských postav do podoby Charlieho Chaplina, všudypřítomné umělé květiny a nezbytné zasypávání se hlínou, která se objevuje bůhví odkud). Od počátku se na nás valí obrazy bizarně deformovaných pokroucených postav (a to jak psychicky, tak i vizuálně), detaily jejichž image si můžeme interpretovat a dávat do nejrůznějších souvislostí - například dlouhé šedá hříva přestárlého rockera střídající se s kultivovaným sestřihem u Arnolda Rubeka, předimenzované vycpané partie vnady, boky a hýždě u Maji či komiksová image severského lovce medvědů s blonďatým ivánkovským sestřihem u velkostatkáře. Spíše než o souvislý příběh jde spíše o jakousi esej, černohumornou scénickou báseň či surrealistický sled obrazů. Ale chcete-li jde v podstatě o krátké zastavení v životě egoistického sochaře Arnolda Rubeka (odtud názve Arnie má problém), který při pobytu v lázních sice přijde o sexuálně rozdychtěnou manželku, která si namluví suverénního velkostatkáře Ulfheima, ale setká se se svou někdejší múzou, která se stala inspirací pro jeho nejvýznamnější dílo Vzkříšení a jak Rubek pateticky proklamuje, skrývá u sebe klíč k jeho srdci. Můžeme si vybrat, zda je jen jakousi představou vydolovanou z podvědomí umělce, stínem navracejícím se z říše mrtvých nebo skutečnou ženou, která byla pár let uzavřena v bláznici, protože nesnesla tíhu světa. Stejně tak ponechává režisér na vás, jak si interpretujete závěrečnou scénu v horách, kdy Rubek a jeho Múza vzájemně pojídají dychtivě svá srdce. I v tomto případě spolupracoval Nebeský se svými stálými herci, ať už je to Miloslav Mejzlík v hlavní roli sochaře Rubeka či Lucie Trmíková v roli jeho múzy, s nimiž si rozumí beze slov. I další herci jako Natálie Drabiščáková jako manželka Maja, Petr Čtvrtníček jako Ulfheim, Marie Spurná jako dakonistka či Ladislav Hampl jako ředitel hotelu, jsou schopni plnit Nebeského často značně bizarní zadání. To znamená, že dosahují efektu jakési zvláštní vyšinuté autenticity, která může nebo nemusí být pro diváka přijatelná. Navíc , jak už to u Nebeského bývá,je do textu přidáno spoustu citací jak textových, tak hudebních, které propojují starý text s aktuální situací (týkající se především umělecké profese a jejího střetu s realitou). Hlubokost myšlenek stojí v těsném sousedství s banalitou, stejně jako umění vedle kýče. Řečeno oblíbenými slovy režiséra : I tak se dá prožít večer...