Jiří Pokorný: Milada (Nedokončená opera)

Už několikátým rokem pořádá Divadlo na zábradlí Pražské jaro, v jehož rámci se představují původní české hry, které by v běžném repertoáru neměly moc šancí přežít - jsou buď příliš kontroverzní, nebo jsou to řečeno divadelní hantýrkou tzv. ptákoviny. I když tedy mají parametry regulérní inscenace, jejich životnost stačí tak na 3-4 reprízy. Náměty jsou různé - ale většinou nějakým svérázným způsobem komentují současnou společnost a vztahy ní a jsou typem inscenací, které můžeme snadno skrýt pod pojem postmoderní jak v kladném, tak i záporném slova smyslu. Z takového soudku je i hra Jiřího Pokorného Milada s podtitulem nedokončená opera. Je zajímavé pozorovat Na zábradlí jev, který jako by udržovala génia loci někdejších Havlových absurditek. Je to jakási tendence k ulítávání, nutkavá touha zablbnout si - spadnout z intelektuálních výšin do říše kýče.Taková je tendence u Jiřího Pokorného jako autora, a Jiřího Ornesta jako režiséra. Zatímco ve své první profesi - Pokorný režisér a Ornest herec - směřují většinou k přesnému vycizelovanému tvaru, a hlubšímu psychologickému ponoru, v tomto případě jako by vítězil smysl pro hovadismus, kýč, pokleslost a s ním i právo na omyl či nedokončenost. Ve výsledném tvaru, kdy se dadaistickým způsobem mísí nejrůznější formální i obsahové prvky béčkových příběhů (vypůjčíme-li si terminologii filmovou), není zcela jisté, nakolik se jedná o záměr, a nakolik o bezmocnost. Na první pohled to skutečně nejvíce vypadá jako sbírka laciných vtípků poskládaných hlava nehlava a v interpretaci ponechaných na poloimprovizaci hercům. Hra Jiřího Pokorného Milada v sobě tedy spojuje nejrůznější klišé nejpokleslejších příběhových prvků, typových - parodicky stylizovaných - postav a nejnepravděpodobnějších absurdních situací. Jako by to bylo jakýsi zvrácený hold upatlané české realitě, v níž se cokoli hezkého a vznešeného záhy mění v banalitu a nechtěnou karikaturu. Pro představu načrtněme děj - ocitáme se v chatařské kolonii, resp. někdejší trampské osadě, kde už to ovšem dávno není, co to bývalo. Sentiment přežívá v postavách pivních trampů (rádobyintelektuálek Josef Polášek a Pavel Liška v klasické kreaci mouly v rádionce), kteří s trapnou žoviálností krouží kolem nejsličnější osoby zdejší kolonie Milady(Marta Vítů). Ta se nám poprvé představuje ve své domečku slátaném z pet lahví (další sem co chvíli přiletí u okna projíždějícího vlaku), na miniaturní zahrádce s miniaturní studánkou.

Z obou stran je toto Miladino království sevřeno plůtky, napovídajícími nahňoucanost jednotlivých chatek, a tedy nutnosti družit se tak, že sousedé procházejí skrze území toto druhého. Hrdinku Miladu poznáváme ve zcela zdevastovaném stavu - v teplákách, nenamalovanou, zničenou, kterak chroupe mrkev a nereaguje na stálé vyzvánění mobilu (nepřístojně hlasité až provokativní hlasy ptáků), který nakonec zakonzervuje do prezervativu a hodí do studánky.Postupně do děje vstupují další - neuvěřitelné postavy - a my se dozvídáme Miladin příběh. Je to svým způsobem parafráze na to, jak chudá holka ke štěstí přišla, ale bez happy endu. Milada, i když z jejího vzhledu ani chování netušíme proč, totiž podle všech kritérií má život, o kterém se většině žen může jen snít - místo v prestižním společenském časopise, možnost cestovat v rámci své profese po nádherných místech světa, obdiv a lásku své lesbické šéfové (Dáša Součková), která jí ve všem všudy vychází vstříc a neustále ji opečovává. Pilně se o její blaho stará také její kolegyně redaktorka švitořivá korpulentní Slovenka(Natálie Drabiščáková). Vedle trampských obdivovatelů se na scéně objevuje i černošský mladík, který se z chudého romantika, s nímž Milada před pár dny prožila erotickou smršť na pláži, vyklube ropný magnát (Gogo Jean Michel Francis). Ten jí nabízí možnost začít nový život kdesi v Africe s dokonalým společenským a finančním zázemí, A naposledy se na scéně zjeví údajně zemřelý manžel, v osadě známý legendární Bejk (Leoš Noha), který před lety inscenoval sebevraždu a uchýlil se do zámoří. Nyní se vrátil jen kvůli údajnému těhotenství své dcery. Milada tím vším ovšem pohrdne, a na konci příběhu opouští tento svět a přechází do jiné, možná šťastnější reality. Napůl zpívaný, napůl mluvený text, seřazený po vzoru opery do tří dějství (představení má dvě přestávky) je protkán áriemi spíše operetními, z nichž nejvíc utkví vlezlá melodie a s textem návodu na svéráznou dietu - ráno mrkev večer nic. Celý příběh lze tedy asi nejlépe charakterizovat jako dada směsicí výstřižků z denního tisku a ženských časopisů. Kýčovitost příběhů je pak umocněna i atmosférou scény (umělé stromečky, romantická zadní projekce s titulky překládající s rafinovanou přibližností milostný rozhovor Milady a jejího černošského druha, až k mystickému vyvrcholení hrdinčina na nebe vstoupení). Chcete-li tedy společně s tvůrci sklouznout z intelektuálních výšek umění do barvotisku kýče, Milada čeká právě na vás.