Nová inscenace spolku Masopust vyzývá k ekologii přírody i duší

Je to už několikátá spolupráce autorky s tímto režisérem, který je dobře naladěn na její velmi zvláštní texty, jimž není snadné dát adekvátní scénickou podobu. V této sezóně nejprve společně představili v divadle Kolowrat hru Z prachu hvězd a nyní morální thriller Čupakabra.

I když sama dávám přednost spíše Páclovým adaptacím klasických her, venkovské thrillery různého ražení do jeho repertoáru patří stejně výrazně. V tomto případě napsala Lagronová hru podle románu Olgy Tokarczukové Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých a téma hry lze jednoduše charakterizovat jako naléhavou výzvu k ekologii přírody i duší, zdevastovaných postupnou degradací základních přírodních i lidských zákonů. Časoprostor příběhu zaplňují osoby stejně podivné jako bájný tvor Čupakabra, nesoucí rysy zvířecí i lidské zároveň.

Scéna, která se před námi vynoří ze tmy (autorkou je Pavla Kamanová) nese charakteristiky až cimrmanovské. Plocha ohraničená umělými smrčky je pokryta skutečnou zeminou, po níž jednotliví protagonisté klopýtají téměř jako na blatech. Postupně je zemina odstraněna do umělého příkopu mezi jevištěm a hledištěm, kde v druhé části slouží k zahrabání mrtvých obětí pomsty. Pod scénou sedí muzikanti, kteří svými hudebními vstupy nejen rytmizují děj, ale zároveň v naivistickém stylu vstupují i do dialogu s postavami. Výchozí situace lovu lesních zvířat (která se v druhé části přesmykne na odvetný lov lidí) nám představí partičku místních bossů (neoslovují se jmény, ale pouze tituly – Komisař, Předseda, Šéf, Šerif), ale také starší dvojice honců, pro něj je typické výrazné neherectví kontrastující expresivitě protagonistů.

Odkudsi z česko-polského pomezí přichází jako zbloudilá duše Janina Dušejková, fanatická bojovnice za práva přírody. Jazyk, kterým postavy promlouvají, je silně stylizovaný – je kompilací frází a zvláštně vykloubené poetické mluvy, u Janiny navíc zdůrazněné podivnou jazykovou směskou na hranici srozumitelnosti. Působivost inscenace spočívá především ve vytváření snové atmosféry a v mezihře protagonistů, jejich výrazné pohybové i akční stylizaci, která se však několikerým opakováním stává až stereotypem. Záleží tedy na divákovi, nakolik bude ochoten se na tento způsob vyprávění naladit. Už na premiéře vzbuzoval rozporuplné reakce, u některých nadšené přitakání, u jiných značné rozpaky. Já stojím někde uprostřed, zvláštní rytmus příběhu má svou působivost, nicméně jisté krácení a rychlejší střihy by celku bezpochyby prospěly. Herci fungují spolehlivě, daří se jim celkem zdárně, i když nepříliš překvapivě vytvářet zvláštně vykroucené karikatury křupanských týpků (ať už jde o žoviálního Předsedu Richarda Fialy, neuroticky pobíhajícího Komisaře Patrika Děrgela či důstojného pana faráře Miloslava Königa).

Přiznám se, že s postavou Janiny Dušejkové v interpretaci Pavly Beretové, balancující na hranici mezi směšností, dojemností a vykloubené podivnosti, jsem si nevěděla rady. Její role mstitelky je sice jasná, ale smysl se ztrácí kdesi v nedohlednu. Podobně je to i s celkem inscenace – tak trochu „hra na hru", jako banalita zabalená v mystickém obalu.