Visegrádská animace v Moskvě

V Rusku neznají termín Visegrád, který označuje region našich čtyř středoevropských zemí. S čím jsou obeznámeni mnohem lépe, jsou naše filmy. Dokonce je mají rádi. Jak si jinak vysvětlit, že všechny projekce programu středoevropské animace byly v podstatě plné. Na přehlídce Visegrádské čtyřky byl každý z našich středoevropských států prezentován vlastním programem, na slavnostním zahájení se promítl výběr studentských filmů z filmových škol, který obsáhl to nejlepší z loňské visegrádské soutěže pořádané festivalem AniFest. V sobotu pak proběhla debata o současné situaci v animaci, které se zúčastnil i legendární ruský animátor a filmař Jurij Norštejn.

Nedávný vývoj animace ve visegrádských zemích je podobný. Po změně společenského režimu následovalo období velkých nadějí a iluzí. Slavná státní studia se privatizovala s vidinou nové velké produkce, která by tentokrát v kapitalistických dobách přinesla velké peníze. V Maďarsku takhle pracovali ve studiu Pannonia například na Simpsonech, u nás se v Krátkém filmu pracovalo zkraje 90. let i na seriálu Tom a Jerry.

Tyto plány však brzy neslavně zkrachovaly. Krátký film dodnes existuje, ale z jeho ateliérů Studia Jiřího Trnky a Bratři v triku je v uvozovkách dům duchů obrostlý mechem, kde funguje několik dílen. Ze všech velkých studií se podařilo obnovit nějakou samostatnou produkci jenom v lodžském Se-Ma-Foru. Kraťasy se ale točí především na školách, televize udržuje při životě co nejlacinější produkci večerníčků a sami filmaři sní o celovečerní tvorbě.

Už nějakou dobu ale platí, že to nové a nejzajímavější se objevuje v rámci studentské tvorby. Z moskevské přehlídky vystupovaly do popředí dva polské snímky Akademie krásných umění v Poznani. Velmi dobře zvládnutý byl dynamický kreslený film Roberta Procha Galeria, který líčí v divokém tempu peripetie jednoho odpoledního nákupu měšťáckého páru s psíkem. Ve filmu Mluv s ním naanimovala Agatha Pretka sugestivní hru s poletujícími písmeny a čísly, která vtipně evokovala naši městskou komunikaci.

Z českých titulů zaujala láska dvou namalovaných tygrů z ulic Prahy Graffitiger Libora Pixy. Bonbónkem byl Bazén naší mladé talentované autorky Alexandry Hetmerové, inscenující setkání dvou výstředních osamělých outsiderů na noční plovárně uprostřed města.

Dnešní studentské visegrádské filmy jsou si v něčem podobné. Ukazují, jak se po období přerušené kontinuity snaží nalézat vlastní citlivost a poetiku. Jak v oné postsocialistické prázdnotě či divoké svobodě hledají nějaké téma. Jak směřují k abstrakci, k ozvěnám velké žánrové kinematografie. Jak je řada filmů nahodilá, nevyrovnaná, ale často autentická. Nezbývá než doufat, že tito mladí autoři budou mít jednou prostor i prostředky k tomu, aby dále rozvíjeli svou tvorbu.