Výstava Ai Weiweie v Paříži

„Etude de perspective“ je série fotografií, kterou Ai Weiwei nafotil v rozmezí od devadesátých let až po rok 2003. V Paříži je k vidění v prostorách Jeu de paumeu náměstí Concord. Kolekce zachycuje jakési znovusjednocení umělce, který žil léta v americkém exilu, s čínskou kulturou. V pozadí můžeme tušit, jak zrálo jeho rozhodnutí návratu do Číny, kde se stal postupně exponovaným umělcem i disidentem.

K vidění jsou záběry z amerických china townů a jejich amerikanizovaných obyvatel, ale i obrazy znovunalezeného domova. Muselo to být bouřlivé i emocionální setkání. Vystaveny jsou fotografie jeho čínských pohádek, ale i tisíce a jednoho kola svařeného dohromady. Nechybí ani slavná fotografie náměstí Tian An Men se vztyčeným prostředníčkem. Před našima očima tu zraje umělec, který se postupně připravoval k tomu, aby se stal něčím ještě více – komentátorem a kritikem současného čínského režimu, který nahání hrůzu nejenom svým rozměrem.

Vše vyvrcholilo tím, když byl loni nepohodlný umělec Ai Weiwei na čas uvězněn v souvislosti s nejrůznějšími vykonstruovanými obviněními. Mimochodem právě ta svědčí snad o povaze hybridního a pokryteckého režimu, který narouboval západní neoliberální kapitalismus na čínský socialismus. Weiwei byl zadržen za krácení daní. Ve vězení na neznámém místě strávil jednaosmdesát dnů, než byl propuštěn. Od té doby říká, že režim částečně ustoupil od své represe, byť umělec zůstává pod neustálým dozorem a byrokratickou šikanou. Jeho jméno je v Číně zakázáno na internetových prohlížečích, zatímco na Západě je mimořádně oceňován.

Weiweiovi se podařilo poskytnout v poslední době několik rozhovorů zahraničním médiím, například francouzskému deníku Liberation: „Nikdy jsem nechtěl být umělcem, ale stal jsem se jím, protože nevím, jak lépe pojmenovat to, co dělám. Už v Americe mi ještě Allan Gingsberg řekl, že si nedovede představit, jak by velká newyorská galerie mohla vystavovat čínské umělce. Když jsem se vrátil do Číny, zjistil jsem, že uspořádat výstavu živého umění nebylo o nic jednodušší. Raději jsem vstoupil do undergroundu,“ vysvětlil Ai Wei wei. V Paříži tak můžeme sledovat vývoj člověka, který používá umění k tomu, aby mluvil k současnosti, zatímco jej přes všechny zákazy poslouchá celý svět.