Aznavour děkuje Francii za zákon proti popírání arménské genocidy

O pocitech hrdosti, uznání a zadostiučinění ve spravedlnosti píše Charles Aznavour v dopise adresovaném francouzskému prezidentovi, který se objevil v médiích nedlouho poté, co parlament schválil zákon trestající popírání oficiálně uznaných genocid. Napříště může jít pachatel do vězení či zaplatit velkou pokutu.

Opatření je zcela otevřeně směřované zejména k turecké genocidě Arménů, k níž došlo už před sto lety, ovšem kterou odmítá Turecko oficiálně uznat. Dokonce na mezinárodním poli hlásá vlastní výklad dávné tragédie, již popsala věrně řada knih či filmů. Například Werfelův román Píseň o Bernadettě, ale naposledy i adaptace románu Antonie Arslanové, kterou pod názvem Skřivánčí dům natočili italští režiséři bratři Tavianiové.

Francouzští Turci demonstrují před parlamentem v Paříží proti zákonu, podle kterého bude možné považovat popírání genocidy Arménů v roce 1915 v Osmanské říši za zločin |foto: ČTK/AP |zdroj: ČTK

Tato otázka zůstává paradoxem, ale i přežitkem nejen turecké společnosti. Na jedné straně v ní najdete spisovatele a držitele Nobelovy ceny Orhana Pamuka či filmaře Nuri Bilge Ceylana, který získal s filmem Tenkrát v Anatolii Velkou cenu na festivalu v Cannes. Na druhé straně tam odmítají uznat v plném rozsahu vlastní zločin z počátku 20. století. Arménská otázka byla vždy přítomná i ve francouzské politice už proto, že ve Francii žije na půl miliónu potomků Arménů, kteří utekli před oním etnickým vyvražděním více jak miliónu lidí z rozmezí let 1915 a 1918. Před deseti lety tak parlament schválil zákon uznávající arménskou genocidu, nyní přichází i s trestem za v uvozovkách její neuznávání.

Text ještě musí oficiálně schválit Senát, ale již několik měsíců je jasné, že tato iniciativa má velkého zastánce už v samotné osobě Nicolase Sarkózyho.

„Svoboda slova nemá sloužit k tomu, aby se s její pomocí účelově manipulovala historie, ani důkazy o ní,“ píše dále v dopise Aznavour, zřejmě nejslavnější představitel arménské diaspory žijící v exilu. Jeho šansony jako La viede Bohéme – Bohémský život budou znát nejenom naši rodiče či prarodiče.

Na druhou stranu je smutné, když se politika ujímá hodin historie a bojuje o výklad jejího smyslu či dokonce poučení. Na tom handrkování o pojmy a fakta z doby dávno minulé by bylo něco komického, kdyby zároveň nešlo o obrovské lidské neštěstí, při němž došlo k upalování lidí zaživa či k transportům smrti. Za úsilím francouzských politiků nelze nevidět snahu o vytěžení politických bodů, Turecko zase jenom dokazuje svoji nepřipravenost ke vstupu do alespoň evropského kulturního prostoru, kde se udržuje tradice i sebekritické myšlení. A přitom tragédie takového rozsahu by zasluhovala pietu bez zbytečného povyku a politické hry.