Francouzi mají film flirtující s politickou korektností

Byť jak to tak chodí, nebyla lidová komedie pohrávající si s národnostními stereotypy nijak opěvována ani vítána kritikou. Dokonce americký recenzent časopisu Weyssberg z časopisu Variety obvinil dvojici autorů Erica Toledana a Olivier Nakache, že si pohrávají s rasismem.

Příběh líčí příběh vztahu dvou mužů, ochrnutého šedesátiletého Philippa (v podání Francoise Cluzeta), který si najme groteskního senegalského ošetřovatele Drisse bez jakékoliv nutné průpravy a předpokladů.

Americkému recenzentovi vadilo, že postava černošského herce Omara Syho představuje místy jakéhosi poníženého, méně důvtipného služebníka, jenž se nakonec především stará o zábavu svého bělošského pána.

„Jejich film v sobě skrývá rasismus z knihy Chaloupka Strýčka Toma, o němž jsme si nemysleli, že jej ještě někdy uvidíme na plátně,“ napsal v rozhořčené recenzi. Nejvíce kritikovi vadila komediální scéna, v níž se Driss převlékne do obleku. Načež se dozví, že vypadá jako Obama – jako by černoch pouze ve slavnostním oblečení mohl nabývat oduševnělého výrazu a důstojnosti.

Rozhodně bychom neměli zlehčovat problém rasismu, xenofobie a etnické netolerance, které se v Evropě znovu vrací s ekonomickou krizí a křičením všech národovců, duchovních či ochránců v uvozovkách „identit“. Na druhou stranu naše současnost je plná rozporů a podivné schizofrenní nadvlády politické korektnosti, která se snaží z nás dělat čím dále tím více hlupáky.

V televizním přímém přenosu se nám líčí války, masakrování obyvatelstva či sexuální drby z intimního života celebrit. Na naše západní v uvozovkách pohodlí pracují lidé v třetím světě, kteří těží v tragických podmínkách kovy do mobilních telefonů či ropu do aut. Ale ve filmu nás pohoršuje jen trochu nekorektní zábava.

Jsme svědky nejostudnějších veřejných skandálů a zkorumpované demokracie, ale veřejně si nelze dělat černou legraci z lidských hloupých stereotypů, ukazovat před dětmi kouření či málem krájení melounu nožem. Když se podíváte dnes v letadle na nabídku filmů, tak většina hodnotných dramat už spadá do kategorie „nedoporučených“. Vadí tím, že ukazují příliš životních dramat, nikoliv uhlazené příběhy s moralistním poučením.

Francouzský film za tolik povyku možná ani nestojí, měla to být lidová zábava, která asi v amerických kinech po takových kritikách asi neuspěje. Mnohem více bychom si měli dávat pozor na naši společnost, která přestává o určitých věcech zcela mluvit. Pomalu přestává vidět realitu, která je plná nespravedlnosti, xenofobie či neštěstí. A lze se obávat, že nás vede k zaslepenosti.