Václav Havel o psaní
Který jiný státník by se se svou prezidentskou rolí rozloučil tak sebeironickým způsobem jako Václav Havel ve své poslední hře Odcházení?
Když v roce 2008 nejen za ni, ale vůbec za celoživotní dílo, prosazování demokratických hodnot a za zásluhy o znovuvzkříšení PEN klubu v srpnu roku 1989, získal Cenu Karla Čapka, Vladimír Just ve svém laudatiu mluvil o tom, že s autorskou sebeironií se vylučuje fráze, která je obcházením skutečnosti – Odcházení ale skutečnost rozhodně neobchází.
Václav Havel musel jako státník čelit frázím, kterým se ve svých hrách vysmíval a sám musel po dobu své funkce svůj autorský hlas umlčet. Trápila ho nucená tvůrčí odmlka? Na vztah ke psaní se Václava Havla v lednu roku 2008 po udělení Ceny Karla Čapka na Staroměstské radnici ptala Ivana Myšková.
Nejposlouchanější
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Idiot. Nadčasový příběh o víře, že dobrota může změnit lidská srdce
-
Friedrich Dürrenmatt: Listopadový podvečer. O setkání slavného spisovatele a vnímavého čtenáře
-
Miguel de Cervantes y Saavedra: Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha. Střet ideálu s realitou
-
Za úplňku a Vrátka z bambusu. Povídky japonských klasiků
-
Balla: Velká láska. Opravdový milostný román, nebo nesmlouvavý a ironický pohled na současný svět?