Spolupracovníci – recenze přenosu činohry londýnského Národního divadla

První dojem z prostoru je temnota – scénograf Bob Crowley vytvořil uprostřed variabilního prostoru nejmenší scény londýnského Národního divadla Cottesloe molo ve tvaru blesku, končící na obou stranách vstupy, jimiž zezadu osvícené vstupující postavy mají až mystický nádech (světelný design Jon Clark).

V úvodní bizarní scéně se ze tmy vyloupnou dvě postavy – je to Stalin, který honí Bulgakova kolem stolu jako v nějaké frašce. Jak se vzápětí ukáže, tuto noční můru spisovatele zná celá přelidněná domácnost, kde jsou kromě jeho ženy (Jacqueline Defferary) stále přítomni bývalý velkostatkář Vasilij (Patrick Godfrey), učitelka Praskovja (Maggie Service) a vzápětí i nově nasazený nájemník, naivní komunista Sergej (Pierce Reid), který se zabydlí ve velkém kredenci.

Když vstoupí vyšetřovatel NKVD (Mark Addy), zdá se, že se splnila ta nejhorší očekávání. Oznamuje Bulgakovovi, že jeho poslední hra Moliére byla zakázána, a nabízí její znovuuvedení za nabídku, která se nedá odmítnout – totiž napsat oslavnou hru o Stalinově mládí k vůdcovým šedesátinám.

To je počátek příběhu, závratného kolotoče surreálných výjevů, vykreslujících svět stalinského Ruska s nadsázkou, humorem, ale i hororovým nádechem iracionálních děsů. Autor John Hodge (scenárista filmů Mělký hrob, Transpotting či Pláž) se netají tím, že jeho jevištní debut byl původně scénářem nerealizované filmu. To je patrné na formě scén, situací, které se mění střihovou metodou, a chvílemi přiznaně prolínají jedna do druhé.

Atraktivitu dodává kusu i to, že autor využívá známých reálných faktů (Stalin skutečně Bulgakova obdivoval a podporoval, a Bulgakovova hra o Stalinově mládí pod názvem Batumi na sklonku 30. let vznikla, navzdory tomu, že autor byl průběžně zakazován). Hodge známá fakta dovedně mísí s fantazií a vytváří variaci na zaprodání duše ďáblu (zjevně inspirovanou Bulgakovovým románem Mistr a Markétka, jednotlivé postavy Spolupracovníků jsou variacemi na postavy románu – od bezejmenného spisovatele, pronásledovaného režimem, a jeho spolehlivé ženy, přes ďábelského našeptávače, svérázného doktora, až po policejního Piláta i básníka bezdomovce).

S Bulgakovem se znovu setkáváme v podzemní cele vězení NKVD Ljubljanky, kde se pokouší plnit svůj úkol. Je tu navštíven Stalinem, který mu nabídne, že hru napíše sám. Za to žádá, aby se Bulgakov anonymně ujal jeho práce, podepisoval listiny a vyřizoval státnické záležitosti. Zatímco Bulgakovově rodině nastanou zlaté časy (na stole se objevují pochoutky, teplá voda teče), venku se začnou dít podivné věci. Mizí lidé, zatýkání a monstrprocesy se stávají každodenní realitou. Příliš pozdě Bulgakov zjišťuje, že se zapletl do sítě, z níž není úniku. Stává se spoluodpovědným za zvěrstva, iniciovaná překroucením jeho nevinných poznámek. V souboji zrůdy a člověka zrůda vždycky vyhrává.

Přitom je Josef Stalin v interpretaci Simona Russela Beala po dlouhou dobu docela sympatickým, kulhavým venkovským strejdou se smyslem pro humor. Jeho bezstarostný úsměv, dětinská hravost a tvůrčí zaujetí působí tak autenticky, až získáme nepříjemné podezření, že se tu jedná o oslavu diktátora. Ale je to jen chytrý autorský tah – o to drtivěji na nás dopadne konečné odhalení, že vše byla jen potměšilá hra k zlomení vzpurného Bulgakova. Toho hraje Alex Jennings s ironizující noblesou intelektuála, který má díky své ješitnosti a nadřazenosti pocit, že na režim vyzraje. Sám sobě tak přichystá past, do níž se nakonec zlomený duševně a tělesně zřítí.

Inscenace Nicholase Hytnera je přesná v koncepci i načasování jednotlivých scén, ale i ve výběru herců. Ti vesměs dokážou balancovat na hranici přesného realistického herectví a střídmě dávkované nadsázky. V reprezentativní mozaice tak dramaturgie NT Live znovu nabídla dílo, inspirativní jak námětem, tak i zpracováním.