Státní záležitosti, filmová novinka režiséra Pierra Schoellera

Ale autorovi se podařilo něco, o co dnes marně usiluje řada spisovatelů a filmařů. Zobrazit současnou politiku a politickou scénu velmi živým a autentickým způsobem. Dalo by se říct, že možná rezonuje s dobovou frustrací z politiky, trefuje se do současných nálad podobně jako kdysi filmy Všichni prezidentovi muži nebo Tři dny kondora.

Na začátku filmu sledujeme ministra dopravy Bertranda Saint-Jeana v podání známého herce Oliviera Gourmeta, který spí v hodinovém hotelu. Kolem se mihne nahá žena, ve vzduchu je cítit smyslnost, perverze i moc. Opilost mocí, z které se vám druhý den udělá špatně. Ocitáme se v zákulisí politiky, kde padají masky a kde se v lidech probouzejí neukojitelné touhy po majetku a vlivu.

Ale co je na tom snímku nejlepší, že nás film nechává neustále v nejistotě. Kdo tu hraje jakou partii s kým, kdo má jaké zájmy. Čí jsou které peníze, jak lze volit mezi dvěma zly či kompromisy. Na chvíli se vám zdá, že můžete úplně všechno. Ale stačí malý chybný krok a privilegovaný jedinec padá do propasti. Tak blízko je tu ke zločinu.

Průvodcem tohoto pekla korupce a střetů zájmů je zcela obyčejný muž, který se stal ministrem jen shodou okolností. Ničím nevyčnívá, nemůže se pochlubit žádnými výjimečnými schopnostmi. Původně vstoupil do politiky v zájmu veřejnosti, snažil se bránit privatizaci nádraží. Ale ve své podstatě nevládne situací. Sledujeme, jak postupně ztrácí své principy a nechává se vláčet tryskem života ve vysoké politice. Stává se hráčem, který se naučil pravidla skryté konspirační hry, která dříve či později každého semele. Po jeho boku sedí ministrova tisková mluvčí – ztělesněná herečkou Zabou Breitmanovou a vedoucí kanceláře – Michel Blanc.

Ve snímku režiséra Schoellera nepadne snad ani jednou slovo levice či pravice, které se stávají vedlejšími. Sledujeme spíše rituály moci. Cítíme její chuť, jak silným může být pokušením. Je to thrillerová podívaná, která nás ale nevede nutně ke všeobecnému znechucení politikou a zobrazení krize naší demokracie v praxi. Naopak nás nabádá, že bychom si na moc a její lidi měli dávat čím dál tím větší pozor.