Konečná uprostřed cesty – nový film Andrease Dresena
Dresen je jedním z německých režisérů, jehož filmy poznáme po prvních metrech. Jejich hlavními znaky jsou otevřenost a improvizace. Postupy, které Dresen používá – především řízená improvizace – propůjčují jeho snímkům polodokumentární charakter. Výsledkem je vysoká věrohodnost.
I témata Dresenových filmů jsou neobvyklá. Předlohou jsou mu vždy skutečné příběhy ze života. Příběhy, které by jistě mnohé z jeho kolegů odradily. Odradily proto, že na první pohled nezní nijak výjimečně: příběhy obyčejných lidí, odehrávající se v běžném prostředí a za normálních okolností.
Například film Léto v Berlíně (Sommer vorm Balkon, 2005) o dvou přítelkyních, které tráví léto na balkóně berlínského bytu nebo Sedmé nebe (Wolke 9, 2008) příběh 67leté ženy, která se bláznivě zamiluje do muže o deset let staršího a rozhodne se pro rozvod. Dresen nezaváhal ani před intimními scénami. Leckterý komerční režisér se jistě nestačil divit. Přitom Dresenovy filmy nepůsobí v žádném případě chtěně. Jsou přirozené stejně jako scény, které nejsou sice ve filmech, ale v normálním životě běžné.
Do německých kin právě přichází Dresenův nový snímek Konečná uprostřed cesty. I v tomto případě režisér zpracoval běžné téma – téma smrti. Smrti, která se ohlásí předčasně a nečekaně, uprostřed života. Příběh muže, který se hned na počátku filmu dozví, že má rakovinu a výhled na uzdravení je prakticky nulový.
Způsob, jakým se to dozví, je typicky „dresenovský“. Manželský pár sedí v nemocniční čekárně pod zářivkami, v jejichž světle vypadají i ti nejzdravější nemocně. V ordinaci jim lékař sdělí diagnózu: mozkový neoperovatelný tumor. Lékař je pravý, manželé jsou herci. Jistě jeden z důvodů, proč je úvodní scéna téměř nesnesitelně autentická. A zde vlastně začíná „kronika ohlášení smrti“.
Dresen ukazuje rodinu čtyřicátníků, Franka a jeho ženu s dvěma dětmi. Teprve nedávno se přestěhovali do domku na okraji Berlína. A místo zdravého života v přírodě začíná umírání. Všichni ve Frankově okolí se snaží pomoci. Jeho žena se dostane na hranice svých možností. Frankův osmiletý syn se o něj stará ze všech sil a jeho pubescentní sestra si hraje na netečnou. Frankovi rodiče téměř zkolabovali při druhé návštěvě. Pomáhá i tchýně a jeden Frankův kolega. Z filmu je však zřejmé: nakonec je každý v umírání sám.
Konečná uprostřed cesty nemá žádný scénář. Herci improvizovali dialogy. Neherci – viz lékař v úvodní scéně filmu – se chovali jako vždy, rutinně. Výsledkem je zdrcující, hluboce působící film, nepopsatelně citově intenzivní. Nejde pouze pod kůži, v tomto případě až na kostní dřeň. Dresenovi se podařilo nahlodat naše vytěsňovací mechanizmy a konfrontovat nás s konečností vlastního života.
Halt auf freier Strecke, Německo 2011. Režie: Andreas Dresen.
Nejposlouchanější
-
Karel Čapek: Krakatit. Román o výbušninách a snění. Poslechněte si oceněnou audioknihu roku
-
Náramný pohřeb a O zkroceném poručíkovi. Povídky dánského spisovatele a námořníka Jørna Riela
-
Josef H. A. Gallaš: Mé žalosti a mé bolesti. „Truchlivá autobiografie“ nešťastného autorova života
-
Dora Kaprálová: Mariborská hypnóza. Poslechněte si četbu z Knihy roku Magnesia Litera
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.