Revoluce, krev, dav a individuum

Peter Weis ve hře Marat/Sade vypráví příběh zavraždění francouzského revolucionáře Marata, souběžně vede diskurz mezi Maratem a markýzem de Sade o úloze jedince a davu v dějinách a o smyslu revolucí. To vše prostřednictvím divadla na divadle, respektive divadelní hry nastudované souborem chovanců blázince v de Sadově režii.

Režie inscenace Weissovy hry v provedení činohry ostravského Národního divadla moravskoslezského se ujal Janusz Klimsza. Režiséra Klimszu vždy zajímaly vzpoury a revoluce společenské i individuální. V jeho režiích nikdy nechyběl filozofický, někdy i politický a občas i provokativní názor. Tentokrát se snaží vyjádřit se nejen k problematice života silné individuality uprostřed dějin uváděných do pohybu davem, ale i ke stavu světa a lidstva jako takového.

V první části inscenace před přestávkou však je to právě přílišný akcent na nadčasové a filozofické otázky, souvisejícími s revolučními dějinnými zvraty, které poněkud snižují komunikativnost představení. Ukazuje se, že Weissův text, velmi silný ve své literární podobě, vyžaduje důraz na každé slovo, a také dost času na to, aby významy slov i jednotlivých obrazů dozněly ve vědomí diváků v samotném průběhu představení.

Na toto potřebné doznění však Klimszova režie příliš ohled nebere, často klade víc důrazu na vizuální a hudební složku, než je třeba, a samotné významy slov jsou děním na jevišti přehlušeny.

Až druhá část po přestávce patřičně vtáhne publikum do děje. Ukáže se pravdivost neustále zdůrazňované teze: divadlo je živé, pokud se zřetelně dotýká současnosti, ve které se odehrává. Vlažná reakce diváků se po přestávce mění v zaujetí, protože příkrá slova na adresu poslanců a zbohatlíků rezonují s každodenním pocitem dnešního občana České republiky, stejně jako slova o promarněné revoluci.

Čeká-li však někdo na to, na kterou stranu ve sporu Marata a Sada se inscenátoři postaví, čeká marně. Toto rozhodnutí ponechává režisér spolu s autorem na divákovi samotném přesně v souladu s posledními slovy inscenace, která zní: Kdy se naučíte vidět? Kdy konečně pochopíte?

Zvolený inscenační princip vychází z Brechtova pojetí divadla. Výborné jsou dobové kostýmy Elišky Zapletalové, velmi zajímavou monumentální scénu vytvořil David Bazika. Autor hudby Zbyhněv Siwek napsal řadu pěkných „brechtovských“ songů, jeho hudba v souladu s obsahem tam, kde je třeba patřičně drásá uši i duši. V této souvislosti je nutné vyzdvihnout výborné pěvecké výkony sólistů i sborový zpěv všech účinkujících včetně živé kapely na jevišti.

František Strnad v hlavní roli Marata našel šťastnou polohu pro vyjádření postavy. Jeho expresívní herectví je zde plně na místě, monolog z počátku druhé půle patří k tomu nejlepšímu, co herec na jevišti svého divadla odvedl.

Vladimír Čapka v roli markýze de Sade nehraje démonického individualistu, jde mu spíše o intelektuální rovinu postavy, čímž vytváří zajímavý a funkční kontrast s postavou Marata.

Tomáš Jirrman jako Vyvolavač chce být spíše glosátorem než šaškem, jeho mluvní projev částečně stylizovaný do klaunského výrazu, ve kterém herec používá přehnané artikulace, vyznívá příliš artistně. Postava však i přesto příliš splývá s davem na jevišti a vyžaduje zvýraznění svých kontur.

Z dalších účinkujících se výrazněji do paměti publika jistě zapíší David Viktora jako Jacques Roux, Miroslav Rataj v roli Coulmiera, Petra Lorencová v roli Charlotty Cordayové a Anna Cónová v postavě Simony Evrardové.

Marat/Sade je v pojetí činohry Národního divadla moravskoslezského velkou dějinnou freskou, zvolenou formou jistě potěší, pouze samotná výpověď inscenace je však právě přílišným důrazem na formální stránku poněkud zamlžena.