Z Ruska – 31. října

Na tiskovou konferenci u příležitosti životního jubilea přijela paní Višněvská s oběma dcerami Jelenou a Olgou a se čtyřmi z šesti vnuků. Je vdova. Její muž, legendární violoncellista a dirigent Mstislav Rostropovič, zemřel před čtyřmi lety.

Paní Višněvská představila novinářům nové vydání své autobiografie Galina – Z mého života. Začala ji psát v roce 1978, když byli s manželem vyhnáni ze Sovětského svazu za to, že poskytli útočiště pronásledovanému Alexandru Solženicynovi, a psala, bez pomoci profesionálního publicisty, čtyři roky. Nové vydání má 800 stran – je doplněno o předmluvu Borise Pokrovského (dlouholetého šéfa opery Velkého divadla v Moskvě), o řadu unikátních fotografií a o materiály z archivu KGB. Galina Višněvská v knize popisuje svůj život od dětství až k návratu do vlasti v roce 1990.

„Moje matka byla napůl Cikánka, napůl Polka, když jsem se narodila, nebylo jí ani osmnáct. Byla nápadně krásná: dlouhonohá černooká blondýna. Ale od šesti týdnů se o mě starala babička Ivanovová, z otcovy strany. – Už v první třídě jsem dostala odměnu za zpěv: tři metry puntíkované látky. Babička mi z ní ušila šaty s volány. – První operou, kterou jsem viděla, byl Evžen Oněgin – naučila jsem se všechny árie a mučila okolí neustálým zpěvem. V roce 1941 jsem dokončila sedmou třídu a začala válka. Bydleli jsme v Leningradě. Během blokády města jsme měli hrozný hlad. Babička zeslábla tak, že nedokázala vstát z postele. Matka dlouho před válkou odjela s novým mužem na Dálný Východ a můj otec sloužil u posádky v Kronštadtu, v zásobovacím oddíle. K nám nikdy nezajel; bydlel u své milenky Taťány a kradl pro ni z vojenského skladu jídlo. Rozhodl se u ní oslavit příchod nového roku 1942 a Taťána mě pozvala. Nevěřila jsem svým očím: na stole se kouřilo z celé pečené husy! – Na jaře 1942 chodily hlídky po domech a zjišťovali, kdo ještě žije. Taková tříčlenná hlídka přišla i ke mně: ‚Podívejte, je tu holka! Jsi živá?‘ Kdyby bývali nepřišli, byl se mnou konec. Moje první láska byl Petr Dolgolenko, hezký veselý poručík. Když mě poprvé políbil, bylo to na ulici, omdlela jsem. V létě 1944 jsem si vzala námořníka Georgije Višněvského. Už za týden mi bylo jasné, že to byl omyl. Chorobně žárlil a když jsem 1. září 1944 nastoupila do Divadla operety, vyváděl tak, že bylo po manželství. Vzápětí jsem se provdala za ředitele našeho divadla čtyřicetiletého Marka Rubina – byl o dvaadvacet let starší než já. Přestěhovala jsem se k němu do rozděleného bytu a brzy jsem otěhotněla. Narodil se chlapec, Ilja. A já se rozstonala, měsíc jsem ležela v horečkách, dítě řvalo hlady a já nemohla kojit. Náhle se objevil můj otec, jako vždycky opilý, že jde ukázat vnuka své nové ženě. Ta se nabídla, že se o mě a o dítě postará, ale otec jí to nedovolil. Tak jsem přišla o syna. V roce 1952 mě přijali do Velkého divadla, a v roce 1955 jsem se po čtyřdenní známosti vdávala potřetí: za Mstislava Rostropoviče. Prožili jsme spolu láskyplných 52 let.“

Galina Višněvská (ročník 1926) dosud pracuje: vede Centrum operního zpěvu; pomáhá absolventům uměleckých škol při vstupu na divadelní scénu. Starší dcera Olga stojí v čele hudební nadace, která nese jméno jejích rodičů, a mladší Jelena řídí zdravotní nadaci, ta zajistila pro Rusko 11 milionů očkovacích sér – především proti rozšířené žloutence.