Torontský festival vyhrály libanonské ženy

Jeden z největších podniků na světě se konal zkraje září v kanadském Torontu, kde se obvykle rozhoduje i o prvních favoritech na příští Oscary a odhalují se tituly z podzimních očekávaných premiér.

Bylo to trochu překvapivé, když jeden z ředitelů festivalu Cameron Bailey předstoupil před novináře, aby oznámil výsledky. V Torontu totiž nemají statutární poroty ani ceny, o té hlavní a nejprestižnější rozhodují nakonec samotní diváci v hlasování. Obvykle tu vyhrává nějaký slibný americký titul, z něhož se ihned stává favorit na další oscarové klání. Vždyť studia i ambiciózní produkce zde představují své první podzimní triumfy.

Letošní sezóna ale nasvědčuje tomu, že silné tituly vznikly spíše v jiných kinematografiích. Šestatřicátý ročník tak skončil triumfem na první pohled nenápadného filmu libanonské autorky Nadine Labaki, která zaujala publikum svou tragikomedií A nyní půjdeme kam? (ve francouzštině Et maintenant on va ou?). Připomínám, že její poslední snímek byl uveden už v rámci canneské sekce UnCertainRegard, nicméně například do Karlových Varů se nedostal.České publikum, ale může znát starší film této režisérky nazvaný Karamel, který byl zařazen na Festival francouzských filmů roku 2008.

Labaki zachycuje v první řadě svérázný svět libanonských žen z vesnice částečně izolované od světa minovým polem, které tráví čas svými denními starostmi a zábavami. Povídají si o mužích, hihňají se o sexu nebo chodí v černých šatech oplakávat všechny domácí bojovníky z někdejších válek a konfliktů, jejichž ozvuky doléhají do přítomnosti i po letech mírového soužití. Jejich život naruší příchod televize se zpravodajstvím, které vyvolá konflikt mezi místní křesťanskou a muslimskou komunitou.

V tu chvíli se film v podstatě vrací ke starému klasickému receptu známému už od Aristofánovy komedie Lysistrata. V pitoreskním divadle lidových typů nahlížíme nesmyslnost války, kterou vyvolávají ty nejbanálnější příčiny a malé všednodenní křivdy. Jsou to ale nakonec ženy, jež musejí prokázat více rozumu, aby znesvářené muže odradily od eskalování násilí. Nejdříve jim přivedou na inzerát východoevropské erotické tanečnice, poté jim dokonce upečou koláče s přimíchaným hašišem. Když ani to nezafunguje, nezbude jim než pohrozit doma manželům, že konvertují k opačnému náboženství.

Je to jednoduché podobenství i docela chytrý příběh, který vás zahrne libanonskými písničkami a vřelým lidovým humorem. Výsledek působí dojmem závanu naděje, že pod nenávistnou rétorikou médií a radikálních bojovníků zůstává v lidech šíleného koutu země přeci jenom lidová moudrost a jakási schopnost pochopení druhého. Ale s nadsázkou řečeno, chce to vypnout televizi a mít doma mazanou manželku, která už vás srovná.