Krajina jako pohled na svět

Říká se, že krajina je zrcadlem duše. Po pravdě. Krajina je hlavním dějištěm společenského vývoje. Vstřebává a zaznamenává vše. Nejedná se bohužel vždy o vývoj, pro krajinu – stejně tak jako pro lidstvo – stále častěji o znetvoření a v tomto kontextu tedy spíše o regresi. Přesto krajina nadále zůstává projekční plochou našich snů a přání. Tak jak tomu odjakživa bylo.

Výstava ve wiesbadenském museu představuje na 200 obrazů, fotografií, instalací a krátkých filmů. Její koncept se soustřeďuje na vývoj pohledu na krajinu od 17. století po současnost. Umělcův pohled na krajinu ukazuje jeho světonázor a prostřednictvím jeho díla i postoj dané společnosti. To, jak se kurátor výstavy Peter Foster zhostil tohoto nejednoduchého úkolu, je obdivuhodné. Po prohlídce výstavy máme nejen přehled o vývoji krajinomalířství posledních tří set let, ale též chápeme jaká přání, obavy a touhy umělce s krajinou pojily – ne nepodobná těm našim.

Krajinu 17. století známe pouze z obrazů a kreseb, jejichž převážná část byla silně idealizovaná a sloužila pouze k zobrazení historických a mytologických scén. Téměř všechny vznikly v ateliéru. Z vystavených holandských krajin a krajinek je patrná rostoucí poptávka po umění, která vedla ke specializaci malířů. Vidíme jednotlivé „olejové pohledy“ na moře, hory a lesy, lesy a řeky – krajiny oproštěné od mytologických scenérií.

Holanďané osvobodili krajinomalířství od nepotřebného balastu – první krok na cestě k všeobecné volnosti v umění. V další části výstavy už malíři vyšli do plenéru – jedním z největších byl dozajista Gustave Courbet. A následují impresionisté – zde zastoupení Lovisem Corinthem a Maxem Liebermannem.

Jedním z nejpůsobivějších úseků výstavy je – z mého hlediska – „Konec světa a naděje – ohrožená krajina“. Obrazy a fotografie znetvořené, zraněné a zpustošené krajiny. Jednoznačného viníka není třeba jmenovat – z každého obrazu je patrno: ničivé zásahy do krajiny, ať už prostřednictvím válek nebo industrializace má na svědomí člověk. Zde dostává výraz „městská krajina“ zcela nový, výhradně negativní smysl. Přestože fotografie Rudolfa Holtappela z Porůří působí téměř romanticky a snímky atomových hřibů v nás až budí dojem jakési hrůzné krásy – je nám po prohlídce exponátů jasné, jak se nám příroda vzdaluje – naší vinou.

Následující krajinky Roye Lichtensteina jsou jakýmsi vydechnutím a v jistém smyslu opět regresí – krajina jako klišé, krajina, kterou lze koupit jako suvenýr, libovolně reprodukovatelná.

Je toho ještě mnoho, co lze na této výstavě ve velmi vkusně a nákladně zrenovovaném museu hlavního hessenského města obdivovat. Nabízí se vám k tomu možnost do 3. října tohoto roku.

Landschat als Weltsicht. Museum Wiesbaden. Do 3. října 2011