Lakované umělecké předměty čínských mistrů ve Frankfurtu
Lakované umělecké předměty čínských mistrů 12.–18. století jsou vystaveny ve frankfurtském Muzeu užitého umění do 28. srpna.
Pojem „čínský lak“ byl pro mě nový. Znala jsem pouze „japonský lak“ a domnívala se, že Číňané převzali techniku povrchové úpravy uměleckých předmětů od Japonců. Bylo to přesně naopak. Technika laku byla vyvinuta zhruba před 3500 lety v Číně a odtud rozšířena do Japonska a ostatních asijských zemí. Do Evropy dosáhla až v 16. století. Lakované umělecké předměty z Asie se tehdy staly módou (tzv. chinoisérie) a nesměly chybět v žádném salónu.
Odkud se onen pověstný lak získával, ví zřejmě pouze odborníci. Ponořila jsem se tedy do odborné literatury a zjistila, že pochází ze stromu s kouzelným názvem škumpa fermežová (lat. Rhus vernicifera). Tento strom patří k tomu nejjedovatějšímu, co na naší planete roste, praví odborné prameny. Pryskyřice, potřebná k výrobě laku, se sbírá obdobně jako kaučuk – naříznutím stromu. Lak se vyznačuje neobyčejnou tvrdostí, krásným leskem a naprostou neporušitelností. Je rezistentní nejen vůči vlhkosti, nýbrž i vůči kyselinám.
Číňané většinou používali na zhotovování uměleckých předmětů měkké borovicové dřevo, které postupně pokrývali vrstvami laku. Vrstev bylo až 200 a každá jednotlivá tenounká vrstvička musela minimálně týden schnout. Kromě řemeslné dovednosti byla tedy jistě neodmyslitelná i trpělivost. Trvalo to minimálně čtyři roky, než lakované dílko opustilo umělcovu dílnu.
Ve frankfurtském muzeu MAK lze obdivovat 80 exponátů, vytvořených touto fascinující technikou. Dvě třetiny vystavených předmětů pocházejí ze slavné soukromé sbírky Piert-Borgers, zbytek dalo k dispozici muzeum ze svých depozitářů. Manželé-sběratelé Piert-Borgers nejenom svou sbírku zapůjčili, ale také na této výstavě spolupůsobili.
Expozice nás uvádí do mnohotvárného světa čínského umění laku. Vystavované umělecké předměty vznikly v období sedmi století – počínaje obdobím dynastie Song (960–1279) až po 18. století. Především bohatě vyřezávané a perletí intarzované práce jsou fascinující. Vidíme talíře, dózy, skříňky a vázy, ale i poháry, misky a mističky. Vystaveny jsou rovněž konvičky, krabičky, které je možno narovnat na sebe, i bohatě dekorované štětce a štětečky. Motivy uměleckých zobrazení jsou také různorodé. Obdivujeme nepřebernou paletu figurativních i florálních motivů, registrujeme zvířata a draky.
Žasneme a zastavujeme se v tichém obdivu před tímto uměním, před dokonalým ovládnutím specificky asijského uměleckého řemesla. A smekáme před trpělivostí, houževnatostí a vytrvalostí čínských umělců.
Informace pro ty, kteří bych chtěli vidět více: Německo má dokonce Muzeum umění laku (Museum für Lackkunst). Je ve westfálském Münsteru.
Nejposlouchanější
-
Když máma spala. Strhující autobiografický deník patnáctileté Beatrice Landovské
-
Robert Harris: Otčina. Krimi příběh z alternativní historie, v níž válku vyhrálo Německo
-
Jakob Wassermann: Kryštof Kolumbus – Don Quijote oceánu
-
Josef Uher: Albína. O křehkém přechodu mezi dětstvím a dospíváním na venkově počátku 20. století
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.




